Ekonomie v zasvěceném životě
V Časopise Zasvätený život prinášame rôzne rubriky. Jednou z nich je aj Kanonické právo, ktorú pre nás píše saleziánka Michaela Pitterová.
Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života vydala 6. ledna 2018 dokument nazvaný Ekonomie ve službě charismatu a poslání (dále jen směrnice). Jedná se o směrnice, které navazují na okružní list téže kongregace z roku 2014, týkající se hospodaření s majetkem institutů zasvěceného života a společností apoštolského života.
V obou dokumentech se zdůrazňuje, jak je důležité, aby všichni, nejen ekonomové, byli formováni v oblasti ekonomie. V okružním listě se říká, že počáteční formace má zahrnovat rozměr ekonomiky a řízení, nákladů na život a poslání a zodpovědné prožívání slibu chudoby v současném světě. Všichni členové institutu si mají být vědomi, jak je důležité se naučit pracovat s rozpočty a účetními uzávěrkami a brát je jako praktickou cestu formace k ekonomickému rozměru poslání a děl (č. 3).
Nové směrnice se k tomuto tématu vracejí a zdůrazňují, že tato formace má vést k znovuobjevení evangelního rozměru ekonomiky (§ 18), a klade představeným za úkol ekonomickou formaci zajistit (§ 97).
Tento článek chce být malým příspěvkem k této formaci. Není mým záměrem zde představit nový dokument v celé jeho šíři a hloubce, zaměřím se pouze na některé aspekty týkající se přímo kanonického práva.
Dokument, který je určen všem institutům zasvěceného života a společnostem apoštolského života, je rozdělen do čtyř částí, z nichž první dvě jsou převážně teologického rázu, třetí část rozebírá podrobněji některé základní pojmy a čtvrtá část je normativní.
Majetek institutů
Druhý vatikánský koncil v dekretu Perfectae caritatis (č. 13) mluví o slibu chudoby nejen ve vztahu k jednotlivým řeholníkům, ale i o jeho společném prožívání, tedy o majetku, který instituty vlastní. Říká se zde, že instituty mají právo vlastnit majetek, tedy vše, co je nutné k pozemskému životu a k práci. Zároveň se však musí vyhýbat každému zdání přepychu, bažení po zisku a hromadění majetku. Mají vydávat společné svědectví chudoby v prostředí, v němž žijí, a přispívat ochotně na potřeby církve a podporu chudých. Tyto zásady jsou natolik podstatné, že byly převzaty do Kodexu kanonického práva (kán. 634 § 2 a kán. 640).
Nakládání s majetkem řeholních institutů je tedy určováno tím, že řeholníci mají za úkol svědčit i společně o závazku žít chudě.
Je zde však ještě další aspekt: majetek řeholních institutů, stejně jako majetek ostatních institutů zasvěceného života a společností apoštolského života, je církevní majetek, to znamená, že má sloužit cílům, které jsou vlastní církvi, tj. konání bohoslužeb, zajištění přiměřeného zaopatření duchovních a jiných služebníků, uskutečňování apoštolátu a charitativní činnosti, hlavně mezi chudými (kán. 1254) a musí se s ním nakládat podle předpisů kodexu (kán. 635).
Směrnice jsou jasnými vodítky v této oblasti, která je stále složitější, a předkládají základní kritéria, která jsou pro správu majetku institutů určující: věrnost Bohu a evangeliu, věrnost charismatu vlastního institutu, chudoba, zohlednění toho, že se jedná o církevní majetek, udržitelnost děl, nutnost skládat účty (§ 51).
Charisma
Směrnice zdůrazňují, jak je v nakládání s majetkem důležitá věrnost charismatu každého institutu a společnosti. Tato věrnost je zde definována jako soulad praktických rozhodnutí v konkrétní situaci s identitou institutu (§ 51).
Vhodným nástrojem, který tento soulad pomáhá udržovat je vlastní právo. Mluví o tom již kán. 635 § 2: „Každý řeholní institut stanoví vhodné normy o užívání a správě majetku, jimiž se má jemu vlastní chudoba podporovat, chránit a vyjadřovat.“
Směrnice pak tento požadavek rozvíjejí a aktualizují: vysvětlují, jakou charakteristiku mají mít dokumenty vlastního práva týkající se ekonomické oblasti a uvádějí také jejich výčet. Tyto dokumenty mají být inspirované charismatem, vycházet z konkrétního života a interpretovat zákonné požadavky i požadavky řízení děl ve světle zásadních prvků charismatu. Tyto prvky pak společně vytvářejí vyvážené hledisko, které určuje ekonomická, řídící a finanční pravidla (srov. § 27).
Nejdůležitějším dokumentem v této oblasti je charismatický plán, který má vypracovat generální kapitula a který má obsahovat vodítka pro oblast správy majetku (§ 58). Na provinciální úrovni pak má provinciální kapitula podle charismatického plánu institutu vypracovat plán provinciální (§ 60).
Dalším dokumentem, který je třeba vypracovat (má být připraven a schválen generální kapitulou) je ekonomický direktář (názvy tohoto dokumentu mohou být různé), který má pomáhat, aby správa majetku co nejvíce odpovídala charismatu institutu, jeho poslání a slibu chudoby (§ 58).
A je-li to vhodné, především u institutů, jež mají na starosti velká díla, může příslušný představený se svou radou přijmout předpis týkající se hospodaření, v němž se stanoví konkrétní kroky v souladu s charismatickým plánem a ekonomickým direktářem, mimo jiné ohledně toho, o čem, jak a kdy má být představený informován a jaké účetní uzávěrky mu mají být předkládány (§ 62).
Církevní majetek
Předpisů vážících se na skutečnost, že majetek institutů zasvěceného života a společností apoštolského života patří do kategorie církevního majetku, je celá řada, zde uvedeme pouze některé.
V první řadě je důležité upozornit na kategorii kmenového majetku (patrimonium stabile, termín překládaný také jako základní jmění či trvalý majetek). Jedná se o majetek, který je povinna vyčlenit každá veřejná právnická osoba v církvi a který podléhá zesílené ochraně (srov. kán. 1285, 1291). Problém je, že instituty tuto zákonnou povinnost neplnily, a proto jsou od výše zmíněného okružního listu z r. 2014 vybízeny, aby tak co nejdříve učinily. Kmenový majetek se má skládat z nemovitého i movitého majetku, který zaručí materiální existenci institutu, provincií a domů a zajistí plnění poslání (§ 72). Vlastní právo každého institutu má za úkol stanovit, kdo určuje zapsání majetku na seznam kmenového majetku (zda kapitula nebo představený se souhlasem své rady). Důvody, pro které je nezbytné určit, který majetek patří ke kmenovému majetku, a příklady toho, co k tomuto majetku může patřit, jsou podrobně popsány v § 38-40 směrnic.
Vzhledem k tomu, že církevní majetek je důležitý pro dosahování cílů církve, Kodex kanonického práva velmi podrobně upravuje situace, kdy dochází k jeho převodu (tj. prodeji) a další jednání, jímž může dojít ke zhoršení majetkové situace právnické osoby. Rozlišuje se tak běžná správa majetku, kterou mohou vykonávat jak představení, tak ekonomové, a mimořádná správa. Převod majetku spadá vždy do mimořádné správy a k jeho platnosti je vždy nutný písemný souhlas představeného se souhlasem jeho rady (kán. 638 § 3). Přesahuje-li pak hodnota majetku, kterého se to týká, sumu stanovenou Apoštolským stolcem pro každou zemi, vyžaduje se navíc souhlas Apoštolského stolce (kán. 638 § 3, 1292 § 2, 1295), v našem případě Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života.
Směrnice v této oblasti dávají velmi podrobná kritéria (§ 73- 90). Zároveň vymezují, které jednání je to, jímž může dojít ke zhoršení majetkové situace právnické osoby a když jeho hodnota přesáhne stanovenou sumu, je potřeba žádat souhlas Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života. Jedná se o: žádost o úvěr pro nákup nemovitostí, stavby nebo rekonstrukce (§ 75); pronájem, výpůjčku, zřízení věcných břemen (právo stavby, užívací právo, služebnost bytu, požívací právo) v případě, kdy hodnota přesáhne stanovenou sumu a právní vztah má trvat déle než 90 let (§ 78); prodej nebo darování nemovitostí (§ 81); prodej věcí cenných umělecky nebo historicky nebo věcí darovaných církvi ze slibu, a to i v případě, že jejich hodnota nepřesahuje stanovenou hranici (§ 82); převod děl, která patří institutům (§ 86); sjednání úvěru (§ 88); převod majetku na občanskou právnickou osobu i tu, která je spojená s institutem (§ 90).
Další důležitou oblastí je bdělost nad tím, od koho dostáváme peníze a k jakým účelům poskytujeme svůj majetek. V první řadě se tedy jedná o dary. Kánon 1267 § 2 říká, že dary poskytnuté církevní právnické osobě je možné odmítnout pouze ze spravedlivého důvodu. Základní pravidlo tedy zní, že dary je třeba přijímat pro dobro církve. Směrnice však udává, co je potřeba, abychom mohli dar přijmout: je třeba dávat pozor na osobu dárce, na to, odkud tyto prostředky pravděpodobně pocházejí, na případná práva třetích osob. Nesmí být přijímány dary, které jsou určeny na takové iniciativy, jejichž cíle nebo prostředky k jejich dosažení neodpovídají církevní nauce (§ 70).
Podobně je tomu i s pronájmy a dalšími typy poskytování církevního majetku třetím osobám. Zde je třeba pozorně ověřit osobu nájemce, ujistit se, že účel užívání majetku není v rozporu s posláním institutu nebo s tím, co je charakteristické pro církevní majetek a že tento účel nemůže být změněn bez souhlasu vlastníka nemovitosti (§ 76).
Transparentnost
V nakládání s majetkem institutů je nutná zodpovědnost před společností, církví i samotným institutem (§ 41). Zodpovědnost předpokládá transparentnost, která je vyžadována Kodexem kanonického práva v podobě povinnosti pravidelného vyúčtovávání (kán. 636 § 2). Směrnice tento požadavek dále rozvíjejí. Transparentnost je zde definována jako schopnost skládat účty z činnosti, učiněných rozhodnutí a dosažených výsledků (§ 42). Jedná se tedy o mnohem víc, než o periodické vyúčtování. Patří sem rozpočty a účetní uzávěrky, oddělené účetnictví pro jednotlivá díla, ale například i strategické plánování, ekonomicko-finanční plánování, kontrola hospodaření (§ 91). Toto všechno jsou prostředky ve službě společenství a transparentnosti.
Sdílení majetku
Již dekret Perfectae caritatis zdůrazňoval, že „provincie a domy institutu se mají navzájem dělit o hmotné prostředky tak, aby ty, které mají více, pomáhaly těm, které trpí nouzí“ (PC 13). Tato norma nebyla převzata do Kodexu kanonického práva, ale směrnice se k ní vracejí a vybízejí instituty vydat takové předpisy, které by zajistily rovnoměrné rozdělení majetku (hmotného i nehmotného) uvnitř institutu po příkladu prvních křesťanských společenství, jak to popisují Skutky apoštolů. „Tak se dají do společného – ve službě apoštolátních cílů – nejen hmotné statky a plod práce každého člena, ale i čas, nadání, osobní schopnosti, aby bylo velkoryse postaráno o potřeby chudších komunit jako prorocké znamení bratrského/sesterského společenství v současném světě“ (§ 71).
Vztahy s místní církví
Instituty jsou začleněné do místní církve a to se odráží i v majetkové oblasti. Kanonické právo to zohledňuje a vyžaduje pro určité úkony projednání s diecézním biskupem nebo jeho souhlas (kán. 612, 616 § 1, 638 § 4, 678 § 3). Nad rámec toho, co vyžaduje Kodex, směrnice vyzývají vyšší představené, aby sdíleli s místní církví projekty svého institutu a také problémy se správou majetku a než přistoupí ke zrušení komunity nebo díla, aby zhodnotili, jestli je možné jiné řešení (§ 94).
V kontextu vztahů s místní církví se směrnice možná trochu nečekaně zabývají i řeholnicemi, které se věnují pastoraci v diecézi. Připomínají vyšším představeným, aby v takových případech uzavíraly dohody s místními církvemi podle kán. 681 § 2, v nichž bude přesně definováno, v čem služba spočívá a její ekonomické stránky (§ 94). Je v tom zřejmá výzva, aby práce řeholnic v diecézích byla náležitě doceňována a ohodnocována i ekonomicky.
Závěr
Směrnice Ekonomie ve službě charismatu a poslání zaslouží hlubší prostudování z pohledu teologického, ekonomického i právního. Zde jsem jen nastínila obsah normativní části dokumentu. Je jasné, že představení, ekonomové a ti, kteří jsou zodpovědní za díla institutu, se musí se směrnicemi dobře seznámit a řídit se jimi. Jejich četba ale není vyhrazena jen těmto osobám. Je důležité, aby všichni členové měli dostatečné povědomí o tom, co je důležité pro správu majetku institutů zasvěceného života a společností apoštolského života, protože to má vliv i na rozhodnutí, která zdánlivě nemají s ekonomikou nic společného.
Důležité je také uvědomit si – a to je určitě přínos tohoto dokumentu –, že správa majetku institutů a společností se liší od správy ostatního církevního majetku nejenom závazkem vydávat svědectví evangelijní radě chudoby, ale především povinností zachovávat věrnost vlastnímu charismatu.
Michaela Pitterová, FMA