Modlitba mnícha
Z knihy Dom Samuel: Jako sžírající oheň (Triáda, Praha 2017)
Kdo je mnich?
V představách našich současníků nalezneme nemálo obrazů mnicha: podivín prchající před svody světa a zodpovědnosti; šťastlivec, který se uchýlil pod křídla komunity, aby u těch, kteří navštíví tamní dům pro hosty, svědčil o smyslu křesťanského života; archeologická vykopávka… Mnich a mniška však jsou pouze reprezentativním vzorkem ze zástupu svých současníků: jsou poznamenáni stejnými zraněními a obdařeni týmiž dary, naplňují je stejné tužby, ambice a dokonce i iluze. Od ostatních se neliší jinak než tím, že jednoho dne – často znenadání – je cosi přimělo, aby opustili své plány a následovali velmi nenápadný hlas: hlas, který je tak jemný, že jej mnozí přeslechnou. Byli povoláni kráčet za Kristem a mít jen jediný podstatný úkol: vzdávat chválu Bohu Otci, otevírat svá srdce přátelskému vztahu s Pánem Ježíšem a v modlitbě neviditelně a tajemně nést křesťany a celé lidstvo, aby se všichni otevřeli téže Lásce.
Modlitba
Apoštolové a první křesťané navázali na tradici židovské modlitby tvořenou žalmy a nasloucháním Božímu slovu. Křesťanská modlitba je od svých počátků vystavěna na synaxi (tj. shromáždění věřících), jež do středu vnitřního života staví Eucharistii. Tu provází recitace žalmů a opakování invokace: střelné modlitby, jež v několika slovech soustřeďuje všechno podstatné na osobní duchovní cestě každého věřícího. Naše mnišské oficium (i breviář, který z něj vychází) rozděluje den do částí, jež umožňují pravidelný návrat k Bohu. Toto uspořádání plní stejnou funkci jako odříkávání žalmů zpaměti na úsvitu křesťanství. Eucharistie si samozřejmě zachovává své ústřední místo – nezapomeneme na to, i když se jí zde zvlášť věnovat nebudeme. Osobní vklad člověka je dnes tak jako kdysi v celém tomto procesu nepostradatelný. Avšak dříve než naše myšlenky rozvineme dále, povšimneme si, jak se invokace[1] opakované v kostele, před Nejsvětější Svátostí nebo v práci podobají antifonám otevírajícím naši liturgii hodin:
Pane, otevři mé rty a má ústa tě budou chválit.
Bože, přijď mi na pomoc, Pane, pospěš mi pomáhat!
Při božském oficiu stejně jako při osobní modlitbě vše začíná konkrétně vyjádřeným a vědomým úkonem pozornosti: tak se vyjadřuje důvod naší přítomnosti před Bohem.
Pokud by se vnitřní život mnicha omezil na účast na božském oficiu a modlitbu před svatostánkem, byl by daleko od cíle, který svatý Pavel vytkl nikoli řeholníkům, ale všem pokřtěným: „Žijte v modlitbě“ (1 Sol 5, 17; Ef 6, 18). Jak toho dosáhnout? Každý náš den obsahuje množství opakujících se aktivit, které od nás vyžadují stejné úkony, na stejných místech. Když se budeme snažit vpustit modlitbu do našeho konání, ať už to bude invokace, soustředěný pohled na kříž či sochu Panny Marie, anebo vědomé sevření růžence, medailky atd., utvoří se jistá modlitební síť. Tato jednoduchá a prostá gesta se mohou stát zvykem a opakovat se pravidelně ve stejných situacích. Osvojit si nový zvyk vyžaduje určité úsilí, uchovat si jej už není tak náročné.
Ten, kdo ztratil modlitbu, nechal uletět krásného ptáčka. V prázdnu se pak hromadí strachy, úzkosti a scestné touhy, které zaplaví sny člověka, když není pevně zakotven v realitě, v níž je Bůh přítomen a jedná. Když se zabýváme užitečnými úkoly, třeba i světskými, jako je práce, studium, milý rozhovor, neznepokojujme se, že by tyto činnosti narušily naši modlitby. Ať však i tu nejmenší mezírku zaplňuje Bůh. Bez toho bychom se změnili v akrobaty, kteří se ve vzduchu nechytili hrazdy. Pozor na pády! Budou-li oka naší modlitební sítě pevná a hustá, pak dokonce i chudý v ctnostech překoná překážku bezpečně. Kráčíme k Bohu a neseme svá vlastní břemena i část břemene druhých. Kristus je však nese s námi, neviditelně, ale spolehlivě.
Cena modlitba
To vše vypadá velice jednoduše. Proč nás tedy modlitba tolik stojí? Radosti, bolesti, milosti, zkoušky… Kdo by v životě viděl jen radosti a milosti, díval by se dosti naivně. Kdo by si z něj uchovával v paměti jen černé nebo obtížné chvíle, byl by nevděčníkem. V životě kráčejí radosti ruka v ruce s bolestmi. V životě s Bohem jdou milosti ruku v ruce se zkouškami. Ne, že by si Bůh přál nás zkoušet. Takovýto úděl by si žádný otec nepřál. On prožívá naše zkoušky a nese je s námi. Právě proto se stal v Ježíši, našem Pánu, člověkem. Život má své radosti a bolesti vepsané do běhu přírody. Život s Bohem má své zkoušky. Neboť čím blíže Bohu žijeme, tím prudší je naše konfrontace se zlem. Se zlem ukrytým v nás i v druhých kolem nás. Milovat někoho neznamená pouze sdílet jeho bolesti i hořkost jeho nedostatků. Bez přijetí těchto dvou aspektů nemůže existovat přátelství. Milovat církev vyžaduje snášet slabosti a selhání jejích členů, přijímat je bez naivity. Všichni selhávají, stejně jako my. V tom záleží velikost a břemeno společného života. Milovat Našeho Pána nás zavazuje k tomu přijmout s jeho milostí i zápas, který on, v němž zlo není, vede proti zlu. Jestliže jsme v někdejších či současných těžkostech dokázali poslechnout Boží výzvu zůstávat v jeho přítomnosti, bez vzpoury, nenávisti či zatrpklosti, pak můžeme říci, že jsme ta léta prožili jako křesťané. A řekněme si, že jsme opravdu byli mnichy, když se toto střetnutí vyostřilo, neboť slovo „zápasit“ je součástí definice mnicha, kterou podává svatý Benedikt.
Když budu Boha milovat jako Otce, můj život nemusí být nutně veselejší. Mnoho věcí, jež se mi zdají těžké, však dokážu přijmout bez obav. A mnoho dní, které by mohly být šedivé a obyčejné, pro mě budou jako svátek.
[1] Např. „Pane Ježíši, učiň ze mne svého přítele.“ Invokace často užívaná východní tradicí: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným“ je až příliš strohá pro naše současníky ze západu.
…
Článok bol publikovaný v prílohe časopisu Zasvätený život 01/2019.
Foto: Františka Čačková, OSF