Článok publikujeme s láskavým dovolením redakcie signaly.cz.
Když si zadáte jméno Anna Vendula Malichová do googlu, vyskočí na vás spousta rozesmátých obličejů. Vlastně nevím, co by člověk musel udělat, aby se Anička přestala usmívat – a neplánuju to zkoušet. Zvedne vám náladu už při pozdravu. Jako nemocniční kaplanka je tak určitě na svém místě, protože kde jinde je potřeba přinést lidem beze slov radost a naději než v nemocnici. Vystudovaná ekonomka a teoložka má v pražské nemocnici sester boromejek Pod Petřínem na starost celý tým kaplanů.
Začněme hezky od začátku: Kým jsi chtěla být, když jsi byla malá?
To se asi budeš smát. Úplně malá jsem trénovala svoje plyšová zvířátka a myslela jsem na cirkus nebo tak něco. Ve čtvrté třídě jsem – tehdy ještě soudružce – učitelce řekla, že bych chtěla být farářem. On totiž náš tehdejší farář byl moc fajn a mně se chtělo být jako on. Přišlo mi tehdy (i když ta reflexe a slova jsou už asi dnešní), že se díky němu chce lidem být hodnější a že jsou rádi na světě. No, tak nějak tak jsem chtěla působit taky. Ale soudružka mi to rozumně rozmluvila – ono by to bylo asi nepříjemné pro obě strany – a místo faráře jsme spolu vymyslely operní zpěvačku. A pak se mi to ještě trochu změnilo v dospívání, to mi přišlo zajímavé být prezidentkou. 😉
To je opravdu legrační, protože já v páté třídě ve škole nahlásila, že chci studovat teologii. Já si to tedy rozmluvit nenechala, ale předpokládám, že třídní do výkazu napsala mnou také zmiňovanou žurnalistiku, protože žádný průšvih nenásledoval. A později místo prezidentky, kterou si vybrala kamarádka, jsem přemýšlela o ministryni spravedlnosti. 🙂 Asi je dobře, že jsem zůstala u původního plánu. 🙂 Jak se stalo, že ani Ty ses nestala prezidentkou a je z Tebe boromejka?
Byla to docela dlouhá cesta. Bylo období, kdy jsem po smrti svého dědečka, který nás sourozence vedl k víře, ztratila důvod chodit do kostela a několik let jsem nepraktikovala. Pak mě kolegyně (ještě jsem souběžně byla studentka na VŠ) poprosila, jestli bych jí nešla za svědka na svatbu. Brala si totiž katolíka, a přišlo jí to na místě, že jsem taky katolík… A jelikož nevadilo, že nejsem aktivní katolík (pro ni bylo důležité, že jsem pokřtěná), tak jsem do toho šla. A někdy při tom obřadu se mě asi Bůh dotkl a já jsem si pak (velmi postupně) uvědomovala jeho vztah ke mě, pak svůj vztah k němu, začala jsem se připravovat na biřmování a už to jelo. Tedy jelo to mou vlastní, hanáckou rychlostí, takže žádný extra spěch. Po biřmování jsem měla jasněji, že mě Bůh zve ke vztahu, který byl pro mě tehdy dost zvláštní. Začala jsem hledat na internetu. A boromejky měly tehdy asi nejlepší webovky… Uložila jsem si do počítače, co mě zaujalo, totiž to jejich milosrdenství. A pak to nějak dobu zase trochu spalo; znala jsem sestry z jiných řeholí, boromejku žádnou. Můj duchovní doprovázející mě pořád seznamoval s nějakýma biřmovanýma nezadanýma klukama… Až jsem mu řekla, že to vidím spíš na klášter. A on mi hned nabídl několik řeholních kontaktů, jeden byl na boromejku a já jsem si vzpomněla na to jejich milosrdenství. Kontaktovala jsem tehdy sestru Vincentu, několikrát jsme se sešly v Olomouci. Nikam mě netlačila, spíš měla tendenci mi ukazovat různé druhy zasvěcení, úplně ze začátku mluvila i o manželství. Bylo mi v tom dobře, svobodně. Směr boromejek byl potvrzen. Pak jsem nějakou dobu jezdila jednou za měsíc do komunity ve Frýdku-Místku na sobotu/neděli. A směr boromejek se dál potvrzoval. A nadešlo první větší rozhodnutí – požádala jsem o vstup do kandidatury. To s sebou neslo to, že se přestěhuju ze svého malého, ale milého bytu do komunity v Místku. Že dám výpověď v práci a začnu pracovat jinde. No, a to jsem udělala a dál jsem to pak zkoumala zevnitř. 🙂
A co jsi studovala a kde jsi pracovala? Kolik Ti bylo, když jsi se k sestrám stěhovala?
Studovala jsem francouzštinu a aplikovanou ekonomii, což zahrnovalo i část odborných ekonomických předmětů ve francouzštině. Pracovala jsem v drožďárně, která se postupem času změnila z výrobní na obchodní firmu. Začínala jsem tam jako asistentka francouzského ředitele výroby (to jsem školu na rok přerušila), potom jsem dělala při škole různé překlady, zastupovala jsem taky přes léto na obchodním oddělení v administrativě. Diplomku jsem psala na HR téma už v rámci té firmy, a začala jsem ještě před státnicemi pracovat ve finančním controllingu. K tomu se postupně přidávaly různé projekty, vedení personální agendy a později i finanční agendy v ČR a v SR. Souviselo to s vývojem firmy a hodně mě to bavilo. Měla jsem velké štěstí jak na firmu (dnes Lesaffre Česko a Lesaffre Slovensko – reklama? ;-)), tak na konkrétní kolegyně, kolegy i šéfy.
K sestrám jsem se stěhovala, když mi bylo třicet dva let.
Tý jo. To úplně nezní jako přímá cesta k boromejkám do nemocnice, i když věřím, že v nemocnici se takové znalosti a zkušenosti užijí, co?
Něco asi jo. 😉 Některé věci jsou propojenější, než by se zdálo. Třeba firemní vize, hodnoty. K tomu naše křesťanské hodnoty, kaplanské hodnoty. Management a sebemanagement – to se hodí, když trochu tušíš, jak se sebou pracovat, co je u tebe na dně. 😉
A když říkáš ta cesta do nemocnice… já jsem na konci základky přemýšlela i o zdravce. Naši mi to tehdy vymluvili, ať jdu na gympl a mám víc času na rozmyšlenou.
No a nakonec se Ti to vlastně propojilo. Nemocniční kaplani pracují tak trochu mimo církevní prostředí, a to i tehdy, když pracují v církevní nemocnici. Lidé nehledají vás, ale vy nabízíte službu jim. Kolik lidí, za kterými přijdeš, ví, jaká je Tvoje role?
Vnímám tu službu v rámci církve. Podobně jako farář je farářem geografické oblasti a je tam i pro lidi, kteří nejsou členy jeho církve.
Osvěta ohledně nemocničního kaplanství sice trochu roste, ale málokdo ví, co je moje role. U nás v nemocnici se kaplani snaží přijít pozdravit každého nového pacienta a dát mu tak najevo, že i jeho duchovní rozměr je u nás v nemocnici důležitý. Většinou začínám krátkým vysvětlením své role.
Předpokládám, že i přes osvětu zbývá dost věcí, které je potřeba vyjasňovat? Vnímají lidé jinak kaplana muže a kaplanku ženu?
Lidé bývají v první chvíli překvapení ze slovního spojení kaplanka a katolička. 😉 Ten název nemocniční kaplani je odvozen z angličtiny, kde se používá hospital chaplain.
Nejsem kněz. Pro tuhle službu jsem ale potřebovala vystudovat magisterský teologický obor (v mém případě v Olomouci na CMTF), udělat si kurz nemocničního kaplana (já na ETF UK) a být vyslaná svou církví (a ještě být někde přijatá do zaměstnání).
Kněz nebo farář/ka můžou působit jako nemocniční kaplani, ale potřebují taky doplnit ten kurz. Ten je dostupný na třech teologických fakultách, za mě je na něm nejdůležitější komunikace, sebezkušenost a supervidovaná praxe.
No ale jak to vnímají lidé? Nestane se, že ženu automaticky vnímají jako pomocnou sílu mužů, zatímco Ty jsi vlastně nadřízená i mužů – kněží a před pacienty jste si, předpokládám, rovni? Krom těch věcí, které nikdo kromě kněží dělat nemůže.
Asi se to může stát, ale neříkají mi o tom. 😉
Jsou lidé, kteří se o duchovních věcech nechtějí bavit s „nefarářem“. To je jejich volba, kterou respektuji úplně stejně, jako když se nechtějí bavit vůbec.
A k té poslední části – ano, co se týče duchovního doprovázení, jsme si před pacientem rovni. Samozřejmě se to netýká svátostné služby. A ano, jsem v nemocnici nadřízená i katolickému knězi i evangelické farářce. 😉
Ty máš totiž na starost celý tým kaplanů ve vaší nemocnici. Co to obnáší?
Dělat výkazy (je konec měsíce, tak mě to napadlo první ;-)), zastupovat, když někdo marodí (ovšem to funguje i naopak, i kolegové zastupují mě, když je potřeba), komunikovat s vedením nemocnice, mít největší podíl na zaškolování nových členů týmu, taky školení nových zaměstnanců, spolupracovat s dobrovolníky, s externími partnery, být aktivní v médiích ;-), podílet se na praxích – jak kurzů nemocničních kaplanů, tak i kratších praxích pastorace nemocných.
Obnáší to taky organizovat a držet určitý rámec našich pravidelných porad a dávat prostor tomu, co z nás, jakožto z týmu, může vyrůst. A v tom se ukazuje, že jsme skvělý tým – někdo je víc vizionář, někdo má víc nápadů, někdo je trpělivý dotahovač a tak spolu tvoříme nové věci, které by prostým součtem našich aktivit nevznikly.
Jsi zodpovědná i za duševní pohodu svých kolegů, nebo na to máte někoho jiného?
Jen do určité míry 😉 Máme pravidelné týmové supervize. Každý by měl jet na týden na duchovní cvičení. Dál se vzdělávat… A chovat se k sobě zodpovědně.
A na ta duchovní cvičení dostanou kaplani placené volno a pobyt jim zaplatíte? 😉
U nás v nemocnici máme duchovní cvičení jako přítomnost v práci. Pobyt si platíme sami.
I to je dobrý. 🙂 Ty sis navíc udělala Kurz duchovního doprovázení a teď se potkáváme v navazujícím sebezkušenostním kurzu. Na tom, že je báječný, se shodneme – co konkrétně vidíš, že Ti tenhle kurz dal? V jaké situaci si řekneš „Díky, že jsem mohla kurz absolvovat.”?
To se skutečně shodneme, i za mě je ten kurz skvělý. 🙂 Obdarování mi přinesl nemálo. Zvlášť z praktické části a pak v těch navazujících supervizně sebezkušenostních setkání. Jde tam hodně o interakce a máš tam prostor na pozorování a reflexi i sebe sama. V něčem Ti pomůžou příběhy druhých, v něčem postřehy kolegů nebo lektorů. Třeba takový postřeh o usměvavé Aničce. Vždycky se teda neusmívám – když slyším těžký příběh, vnímám bolest a obavy druhého člověka, no ale mám k tomu náběh. A to je jedna z mnoha věcí, které jsem si na kurzu uvědomila. A taky, že někdy jde i o můj těžký příběh a že může lidi kolem zmást, když se tvářím ok a přitom ok nejsem. A že jsou situace, kdy chci, aby věděli, že ok nejsem. Protože jinak mi nerozumí, nevidí, že třeba potřebuju pomoc. Jsem o chlup autentičtější. A tak můžu pomoct i druhým, aby byli o chlup autentičtější. A mohli se opravdověji setkat s Bohem.
To je dobře, že jsme zatím s kurzem neskončili, já asi ještě potřebuju trénovat. 🙂 V nemocnicích kaplani spolupracují napříč církvemi. Jaké to je, když se na tom základním sice shodnete, ale přeci jen se v něčem lišíte? A možná se liší i jednotlivé církve ve svých očekáváních od vás?
Aby to neznělo jako fráze… ale ty odlišnosti vnímám jako obohacení. A to společné je hodně silné. Spolu se základní křesťanskou dogmatikou jsme mnozí absolventi stejných kurzů a sdílíme podobný přístup k pastoraci nemocných. Ta profese je jedna, napříč církvemi.
Kolegyně farářka z ČCE to pojmenovává tak, že se jí v tom našem ekumenickém týmu otvírají mnohé nové dveře. Růženec se s námi sice nemodlí, ale když se ho chce modlit pacient, tak s ním přitom je.
To je hezké. Je vás Pod Petřínem šest. Kromě katolíků (premonstrát, boromejka, vdaná katolička) a farářky Českobratrské církve evangelické jsou zastoupeny i jiné církve?
To je teď ve vývoji. Nebo ve zkušební době. 😉
Tak to jsem zvědavá. 🙂 Stalo se někdy, že pacient využil pobytu v nemocnici k rozhovoru s kaplanem jiné církve, než do které sám patřil, a třeba se zeptal na věci, které ho zajímaly?
Myslíš ohledně té jiné církve? To jo, to se stává. Je asi dobré říct, že většina příjemců naší služby není v žádném náboženství praktikující, mnozí se k tomu vůbec nevyjadřují. Nemocnici máme rozdělenou podle oddělení, ne podle konfesí. 😉 Spíš je to tak, že na vyžádání jde třeba evangelická farářka za evangelíkem, katolický kněz za katolíkem. Pak když nosíme Eucharistii, tak to je taky katolická linie. Přijde mi ale, že je docela běžné, že třeba někomu nosíme Eucharistii a doprovází ho pak v rozhovorech někdo z jiné církve. Anebo na mě taky vyšel na doprovázení evangelický farář a byl spokojen.
To mohly být zajímavé a oboustranně přínosné rozhovory. Byl by vlastně na dlouhé rozhovory „ze zvědavosti“ prostor, nebo nestíháte a na „vykecávání“ není čas? To se zase projevuje moje povaha, já bych chtěla mluvit se všemi kaplany a měla bych spoustu otázek. 🙂
To bychom nestíhali. Spíš se snažíme umožnit rozhovor na osobní téma.
Nejste nemocnice pro katolíky nebo křesťany, může k vám přijít kdokoli. Máš v adresáři kontakt i na rabína nebo duchovní muslimské či hinduistické, nebo tato potřeba zatím nenastala?
Kontakt mám na rabína i na muslimskou obec. Potřeba už několikrát nastala. 😉 S potřebou hinduistického duchovního jsem se ještě nesetkala. S několika buddhisty ano, ale těm jsme stačili my kaplani.
Letos jsme před Dnem nemocných zorganizovali „mezináboženskou novénu“. Svoje poselství pro nemocné nám natočili jak rabín, tak i zástupce muslimské obce. Je to přístupné na našem kaplanském youtube kanále.
Většinou, když má zaznít osobní dotaz na člověka v celibátu, se ptají, jestli mu nechybí rodina. Ty jsi popsala svou docela hezky rozjetou kariéru, tak se zeptám jinak. Být v řádu znamená nemít osobní majetek, nemít možnost rozhodovat o svém čase, chodit celý rok v jednom oblečení. Je to těžké? A je to těžší, když člověk ví, že měl možnost volby, že mohl mít hezký byt, auto, jezdit na dovolenou a vybrat si, jak bude trávit večer?
Možná jsem exot, jak si to teda o řeholnicích mnozí myslí ;-), ale myslím, že to zásadní rozhodování a rozlišování, totiž co mě vede k Bohu a co od něj, je pořád na mě. A to je těžké. Jsem to očila, co? Ono jako v srdci můžu být i v klášteře připoutaná ke svým představám… Ta vnější svoboda, kterou ve slibu chudoby a poslušnosti a vlastně i v celibátu můžu najít, ta mi v životě může spíš pomoct. Teda nedělá ho přímo lehčím… a jsem osobně vděčná, když je nějaký čas, který můžu strávit podle své chuti. Ale samozřejmě, není to všechen čas. Ale to je v klášteře podobné jako v rodině, copak jako matka a manželka si můžeš dělat co chceš a kdy chceš?
To nemůžu, ale taky jsem to nevěděla, dokud jsem to nezažila, a Ty jsi prožila „ve světě“ tu svobodnou fázi a zkušenost se vstáváním k nemocným dětem nemáš. Chápu tedy dobře, že rozjeté kariéry Ti líto není, protože sliby chudoby a poslušnosti nechápeš jako omezení, ale jako svobodný prostor?
Nejsem si jistá, jestli to dokážu říct srozumitelněji… Manželství, ale i majetek jsou samy o sobě dobré věci. Při prvních slibech zaznělo v kázání, že my sestry slibující nejsme nějak lepší, nebo na vyšší duchovní úrovni. Slib čistoty, poslušnosti a chudoby v naší konkrétní kongregaci je cesta, na kterou nás pozval Bůh. A možná pro nás jediná cesta, po které jsme schopné k němu směřovat.
Jasně, ale i když člověk nezpochybňuje své rozhodnutí, může to být občas obtížné. Někdy na člověka padne tíže, i když ví, že je na svém místě a nechce nic zásadního měnit. Prostě se to sejde, málo spánku, problém v práci, nevrlý kolega nebo spolusestra. Co Ti v takovou chvíli pomáhá? Máš osvědčený recept?
Být sama v tichu s Bohem. Nejlíp v přírodě a v pohybu. Ale někdy stačí i v pokoji. 😉 Zatančit a zazpívat si – o samotě, neviděna. 😉 Pomůže mi taky zavolat kamarádce. Nebo bráchovi.
A co četba nebo hudba? Doporučíš nám na začátku adventu, což by měl být tichý čas usebrání, ale v praxi je to blikajícími světýlky ozářený chaos a stres, nějakou knížku nebo hudbu nebo třeba divadelní hru, při které bychom pookřáli?
Libuju si v tyhle dny v knížce Kde vítězí láska, tam se děje Bůh. Jsou to zamyšlení Pavla Hoška k biblickým textům. Původně vycházela v minulých letech v Katolickém týdeníku. Do divadla se dostanu tak jednou, dvakrát za rok. Některý rok taky ne. Letos jsem na podzim byla na Eleganci molekuly v podání Dejvického divadla a to bylo hodně dobrý. Ta hra má přesah, herci jsou skvělí, na konci jsme tleskali ve stoje. Blbé je, že se tam dost těžko shánějí lístky. A tip z kina: duchovní Moudrost štěstí o Dalajlámovi a s Dalajlámou, Žít až do konce s Benoit Magimelem a Catherine Deneuve a odpočinkový relax třeba Formule 1 s Bradem Pittem. 😉
Fotografie pocházejí z archivu Anny Venduly Malichové.
Alena Theodora Dvořáková / signaly.cz