Blahoslavený Jakub Alberione, muž, kterého uchvátil Kristus
26. listopadu si rok co rok Paulínská rodina připomíná liturgickou památku svého zakladatele, bl. Jakuba Alberiona, letos však v podstatně slavnostnějším stylu. Audience u papeže, přenesení ostatků do hlavní části baziliky, modlitební programy, online setkání členů zástupců všech řeholních institutů napříč všemi kontinenty… Odehrává se i mnoho jiných aktivit, i když často kvůli covidovým opatřením jen s malým počtem účastníků a online.
Do známého italského týdeníku Famiglia Cristiana přispěla k tomuto výročí svým článkem i sestra Anna Mátiková. Jeho překlad je vám k dispozici.
Stále si vzpomínám na jednu, na první pohled zcela obyčejnou až banální příhodu, která se odehrála před několika lety: při jedné příležitosti jsem se setkala s benediktinským mnichem. Představila jsem se jako Dcera svatého Pavla. Chtěl být vtipný, a tak odpověděl: „Myslel jsem, že svatý Pavel nebyl ženatý. Jak to, že má dcery?“ V té době jsem byla velmi mladá řeholnice a naprosto jsem postrádala to, co by se dalo označit za „svatou kuráž“. Zdvořile jsem tedy poznamenala něco o duchovním poutu mezi apoštolem pohanů a rodinou, která nese jeho jméno. Nicméně i po tolika letech a přes veškerou pomíjivost toho okamžiku, na tu událost často vzpomínám… a někdy spřádám fiktivní dialogy, v nichž by můj protějšek užasl nad přesvědčením skutečně hodným Apoštola, který se nebál postavit ani Petrovi, Skále mezi apoštoly.
A jak takový dialog probíhá? „Znáte List Galaťanům 4,19?“ vytáhnu z toulce první šíp. Pak to ale přehodnotím a zvolím méně bojovný tón: „Nejste snad synem svatého Benedikta?“ reaguji protiotázkou, jak by to prý udělali jezuité. „Ano, jsem duchovním synem svatého Benedikta, protože to on založil náš řád,“ hrdě odpovídá jeho člen. A dodává: „Svatý Pavel ale žádnou řeholi nezaložil. Neměly byste se spíše nazývat jakubky nebo alberionky?“ „Ne, neměly,“ odpovídám rychle, „protože náš zakladatel trval na tom, aby se po jeho smrti nemluvilo o něm, ale jen o svatém Pavlovi. On má být pro nás zakladatelem, vzorem, otcem, inspirací.“ „A v čem vás tedy inspiruje? Máte snad cestovat po světě?“ pokračuje se zájmem muž, který se zavázal svědčit o věrnosti našemu Pánu nejen modlitbou a prací, ale také slavnou stabilitas loci.
V tuto chvíli nechávám svého fiktivního partnera, aby si užíval stability, kterou mu již léta dopřává má představivost, a vydávám se hledat odpověď, která převyšuje úroveň neformální konverzace. Co vlastně znamená hlásit se ke svatému Pavlovi jako jeho rodina? Toto pátrání mě nutí znovu otevřít texty blahoslaveného kněze Jakuba Alberiona, které všichni členové jím založené Paulínské rodiny berou do ruky už v prvních měsících své formace. To, co jako první zasáhne mladé lidi a snadno se vštípí do jejich srdcí toužících změnit svět, je aktivita, činnost. Vždyť i mladík v Matoušově evangeliu se ptá Mistra, co má „dělat“, aby měl věčný život (srov. Mt 19,16-22). Když se tedy znovu nořím do zakladatelových textů, uvědomuji si, že i pro mě – zejména v prvních letech řeholního života – přívlastek paulínský zaváněl především aktivitou: Paulínská rodina se snaží dělat to, co svatý Pavel dělal a co by nejspíš dělal i dnes, tedy šířit evangelium všemi dostupnými prostředky…
Ale… skutečně zde tkví podstata života na stejné vlně s apoštolem Pavlem? Bádám dál v autobiografických zápiscích našeho zakladatele. Co vedlo tohoto drobného piemontského kněze, aby své zakladatelské dílo připsal právě Apoštolovi národů? Alberione výslovně uvádí, že jeho „obdiv a oddanost [svatému Pavlovi] začaly studiem a rozjímáním Listu Římanům. Od té chvíle přemítal o Pavlově osobnosti, o jeho svatosti, o jeho srdci, o jeho vztahu k Ježíši… i o jeho horlivosti pro všechny národy“. Později ve stejném textu dodává: „[Ve svatém Pavlovi] potkáváme učedníka, který dokonale zná Božského Mistra…“ Zajímavé je, že na prvním místě ve výčtu Pavlových obdivuhodných vlastností Alberione neuvádí jeho evangelizační aktivitu. A proč jej tak uchvátil právě List Římanům, a ne třeba Skutky apoštolů, které představují Pavla v plném nasazení?
List Římanům je považován za předposlední z autentických Pavlových listů. Byl napsán v době, kdy Pavel viděl nejen uspokojivé plody své evangelizační činnosti, ale – jak je zřejmé z předchozích listů – musel také řešit ostré konflikty v komunitách, které založil. Nechyběl ani odpor ze strany těch, kteří by měli být na jeho straně. List Římanům se tedy zrodil v době, kdy se v apoštolově životě stále více rýsovala spíš silueta kříže než uspokojivé plody lidského snažení.
A právě proto fascinoval zakladatele rodiny zvané paulínská. Jinými slovy: na první pohled by se mohlo zdrát, že našeho odvážného zakladatele apoštol Pavel oslovil zejména svou podnikavostí a mimořádnou horlivostí v hlásání evangelia. Při pozorném čtení Pavlových listů i toho, co si zaznamenal sám Alberione, však do popředí vystupuje něco jiného: Pavlův šarm tkví především v jeho podobnosti s Ježíšem Kristem. Pavel není v Alberionových očích velký kvůli tomu, co všechno udělal pro hlásání evangelia. Pavel je obdivuhodný proto, že ve svém životě zcela přenechal prostor tomu, co pro něj a v něm uskutečnil Ježíš Kristus.
Tento objev mi dodává odvahu vrátit se k nedokončenému imaginárnímu rozhovoru. Přátelsky zatahám ctihodného benediktina za rukáv hábitu a říkám: „Svatý Pavel má mnoho synů a dcer. Ačkoliv nezaložil žádnou řeholní rodinu, ta naše se jmenuje Paulínská, protože nás – jako Pavla – zcela uchvátil Kristus.“
sestra Anna Mátiková, FSP
A pokud ještě neznáte toho drobného muže, kterému však i bl. papež Pavel VI. řekl, že je velkým prorokem, nabízíme vám dole pod článkem ke stažení brožuru o jeho životě a o paulínském spiritualitě a jak se projevuje v životě v různých jeho podobách (řeholnícií, řeholnice, diecézní kněží, zasvěcení ve světě, laici).
Zdroj: paulinky.cz