Ján Mastiliak, CSsR: Život řeholní starosvětským přežitkem?
Krátke zamyslenie sa nad dôležitosťou Bohu zasväteného života publikoval Ján Ivan Mastiliak v školskom roku 1931/32 na stránkach študentského časopisu Alfons, ktorý vydávali študenti redemptoristi v Obořišti. Jeho príspevok uvádzame v plnom znení aj s pôvodnými poznámkami pod čiarou.
Sv. Alfons, nesporně jeden z největších katolických moralistů, vymezuje takto pojem řeholního stavu: „Ustálený, společný, od Církve schválený způsob života věřících, kteří usilují o dokonalou lásku k Bohu skládáním slibů věčné chudoby, čistoty a poslušnosti.“[1] Je život v takovém stavu starosvětským přežitkem?
Počátky řeholního života nejsou o nic mladší nebo starší než ona plnost časů, v níž přišel na svět Syn Boží Ježíš Kristus. On žádal od všech pokání[2], On učil kráčeti k životu věčnému cestou úzkou[3], za největší zákon postavil přikázání milovati Boha z celého srdce – a bližního jako sebe samého[4], ano tak, jak On miloval[5], to jest až na smrt[6]. Povzbuzoval všecky k dokonalosti, protože náš Otec na nebesích jest dokonalý[7]. Od některých žádal, aby se vzdali všeho majetku a příbuzných a následovali Ho, chtějí-li býti dokonalými[8]; neboť pro ně není jiné cesty k dokonalosti[9]. S počátku všichni křesťané plnili vůli Kristovu. Byli jedno srdce a jedna mysl.[10] Avšak když počet vzrostl a s ním dostavila se určitá ochablost, když okolní svět pohanský byl velmi zlý a zkažený, uchýlili se mnozí mužové a ženy do pustinných samot, aby mohli žíti věrně dle evangelia Ježíše Krista. To jsou první mniši. (Mnich řecky monachos od monos = (samo) jediný.) Těmto snaživcům o křesťanskou dokonalost dal první společnou organisaci (pravidlo, řeholi od latinského regula) sv. Pachomius (+ 348). Je to starosvětský přežitek?
Na Východě spojila všechny mnichy řehole sv. Bazila Velikého († 379), na Západě sv. Benedikta z Nursie († 534). Vedle snahy o vlastní dokonalost byla povinností i pilná ruční práce. Od dob Cassiodorových († 570) zavedena do řeholí i práce vědecká: studium a opisování cenných starověkých knih. Sv. Dominik († 1221) a sv. František z Assisi († 1226) založili řády pro šíření evangelia Páně mezi obyvatelstvo měst a vesnic. Řád sv. Ignáce z Loyoly († 1556) měl bojovati pro slávu Boží a spásu duší. Současně povstávaly řehole milosrdné lásky k bližnímu. Vzpomeňme jen sv. Jana z Boha († 1550) a sv. Vincence z Pauly († 1656). Kdykoliv se vyskytla nová naléhavá potřeba doby, nastupovaly nové řeholní společnosti: měly sobě vlastní účel odpomáhati nedostatku doby, ač prvotní účel všech je společný: zachovávání evangelia Pána našeho Ježíše Krista. Jest to starosvětský přežitek?
A čí pero dovede vypsati, čí ústa vypověděti, co vykonali pro Církev a svět řeholníci a řeholnice? Duše řeholné uchovávaly onen obrazný kvas[11], kterým měl všechny proniknouti duch Kristův. Opatrovaly sůl[12], jíž se má zachovávati svět před zkázou. Byli světlem na svícnu[13] a městem na hoře[14] postaveným, ukazujíce pravou cestu bloudícím. Kláštery byly nejčastějším útočištěm panenství, jež jest „lepším podílem stáda Kristova“, jak napsal sv. Cyprián[15]. Řeholní řády zachovaly nám starověkou klasickou vzdělanost, dávaly Církvi a národům světce, mučedníky, kněze, učence, lidumily a Samaritány lásky. Mnichové stávali se apoštoly národů a jejich vychovateli, jako Bonifác († 755), sv. Cyril (ž 869) a sv. Metoděj († 885); byli prvními průkopníky duchovní i hmotné kultury, jako jsou dodnes misionáři v pohanských zemích. Jeden z nejmoudřejších veleduchů lidstva, sv. Tomáš Akvinský († 1274), byl řeholníkem. Mnichem byl Roger Bacon († 1294), duch zpytavý, předstihující svou dobu o 600 let.
To však je sotva mžikový pohled z dálky na život řeholní, poněvadž z blízka a najednou ho duševní zrak neobsáhne, podobně jako lidské oko neprozkoumá ve chvilce čarovnou krajinu – eldorádo velikých rozměrů.
Jest tedy život řeholní starosvětským přežitkem? Naprosto ne! Námitka sama by nebyla též novomódní či novosvětská, neznámá minulosti. Luter († 1546) již dávno pokusil se pootvírati brány klášterů a kláštery vyprázdniti, avšak tyto svaté instituce ho přetrvaly a přežijí i novosvětské protivníky. Ani nebývá vždy přežitkem to, co někteří za přežitek považují. Nejgeniálnější z německých básníků, W. Goethe († 1832), řekl jednou, že se Tridentinum (nauka církevního sněmu tridentského z let 1545 – 1563) už dávno přežilo.[16] Mýlil se. Budoucnost vždy ukazuje, že se nesmí určovati doba trvání tomu, co stojí na nepřemožitelné skále Petrově.
Komu jest život řeholní přežitkem, ten projevuje, že se mu přežilo i samo křesťanství, založené ukřižovaným Spasitelem, který byl a jest Židům pohoršením a pohanům (novosvětským) jen bláznovstvím[17] – až do dne soudu. A tato skutečnost nepřivede upřímného ducha z rovnováhy, vždyť „jest přece pro zlé lidi život dobrých vždycky výčitkou“, jak napsal mnich a papež sv. Řehoř Veliký († 604) v životopise sv. Benedikta, patriarchy řeholnictva na Západě.[18] Nedívejte se na řeholníky jen vlastním okem, snad zkaleným mlhou nectnostného života. I na jejich úkol třeba hleděti se stanoviska věčnosti – sub specie aeternitatis. Poznáte, že potřeby doby nejsou dnes naprosto – specificky – jiné než tehdy, kdy se řehole zakládaly, ať rozjímavé, nebo činné. Oboje jsou žádoucné a nejvýš nutné. Jsou dobré a dobro se nepřežívá, jako zdravá sůl. Pro ně neplatí rozdíl starého nebo nového světa. Čím hojněji se rozdává národům opium nevěry, čím více se šíří zlo mravní, zlo společenské, tím více potřebuje svět léku a záchrany; žízní po štěstí. Osoby řeholní je zprostředkují. V nejhorší tísni národů lze opakovati slova kardinále Merciera, jež psal do kláštera řeholnic za světové války: „Jest hodina utrpení. Duše rozjímavé neměly nikdy krásnější úlohy jako v dnešní době.“[19] Nejen řády rozjímavé, nýbrž i činné vyhovují potřebám dne i hodiny.
Co jednotlivců v národě zabývá se uměním, kolik nadšených hlav oddává se vědě! A nicméně stát má ústavy výhradně pro pěstování a šíření těchto drahých statků národa: akademie pro umění a vysoké školy pro vědy duchové i praktické. Každý to schvaluje, poněvadž jim patří tak veliká pozornost. Proč byste jen náboženství nechtěli dopřáti aspoň takové blahosklonnosti? Jest prvním a nejrozhodnějším činitelem v životě národů i jednotlivců bez výjimky. Jest statkem lidstva nejvzácnějším, nejtrvalejším a nejvšeobecnějším, jehož nedostatek se zrovna tak mstí, jako odměňuje se jeho opravdovost. Spravedlivý rozum a cit přimlouvá se již za kláštery, ústavy to zasvěcené oltářům náboženství; jsou to, abych tak řekl, akademie a vysoké školy náboženství a náboženského života.
Nechtějte, prosím, výkvět pravého náboženství kositi nelítostnou rukou!
Kdyby někdo uznával život řeholní v zásadě za užitečný, ano i nutný, avšak domníval by se, že ona vnější oddělenost od ostatních věřících může se zrušiti, odpovídáme: Dokud je rozdíl mezi zlým světem a těmi, kteří „ze světa nejsou“[20], dokud jsou v Církvi sv. různé stupně hierarchicke a dokud se v lidstvu rozlišují stavy společenské, dotud budou i řeholníci lišit se od ostatních jako perly v koruně lidstva.
A až někoho napadne někdy soucitná myšlenka, aby politoval ubohých obětí „starosvětského přežitku“, ať ji jen pěkně zapudí. I pod mnišskou kutnou – v očích světa je snad jen znakem omezenosti – bije šťastné srdce. P. Meschler († 1912) napsal se sebevědomou jistotou po půl století, prožitém v řeholním životě: „Nejveselejší, nejspokojenější a nejšťastnější lidé žijí v klášteře.“[21] Katholisches Jahrbuch[22] udává, že těchto šťastných lidí r. 1931 bylo 64 000, a to jen řeholníků. Řeholnic je ovšem nepoměrně víc.
Neumím skončiti příhodněji než díkem Otci, jenž jest na nebesích a dává lidem takové štěstí v životě řeholním, že splývá i na hlavy těch, kteří jsou dobré vůle. Kéž lidé nevědomí poznají to štěstí a přispějí, aby co nejvíc drahých nesmrtelných bytostí po putování tímto starým světem vkročilo do života nového, kde není slz ani nepřátelství.[23]
[1] Theol. Mor. IV. 9. Regul. Novitiorum 1.
[2] Mrk 1, 15; Luk 13, 3.
[3] Mt 7, 13 – 14.
[4] Lk 10, 27 – 28.
[5] Jan 13, 35.
[6] Filip 2, 8; 1 Jan 3, 16.
[7] Mt 5, 48.
[8] Mt 19, 16.
[9] Tamže, dále.
[10] Sk 4, 32.
[11] Mt 13, 33.
[12] Mt 5, 13.
[13] Mt 5, 14.
[14] Tamtéž.
[15] Illustrior portio gregis Chti; De habitu virg. c III. p 443; Bilczewski-Tumpach, Archeologie kř, Praha 1898, 350.
[16] Janovský, Zpět k Římu, Brno 1901, 41.
[17] 1 Kor 1, 23.
[18] Život a řehole sv. otce Benedikta. Praha 1902, 11.
[19] P. Klem. M. Henze, Die Redemptoristinen, 1931, 210? Bonn.
[20] Jan 15, 19.
[21] Ve spise „Die Gesellschaft Jesu“; P. Nik. Scheid, P. Moritz Meschler, 1925, 177 – 178.
[22] Руски календар 1932, 15. (Керестур).
[23] Mastyľak: Život řeholní starosvětským přežitkem? In: Alfons, r. 28, 1931/1932, č. 7, s. 323 – 328.
Foto: ©pcero / Pavel Cerovský