Pavla Strettiová: V Chemin Neuf žijí v jednom domě kněží, řeholníci a řeholnice i rodiny s dětmi
Článok je prevzatý z Magazínu Signaly.cz s dovolením šéfredaktorky a autorky tohto príspevku.
Čas od času někdo okolo mě řekne, že byl minulý týden v Tuchoměřicích, nebo že v určitém termínu nemá čas, protože „Je Kána.“ V Tuchoměřicích stojí starý původně jezuitský klášter a v něm sídlí komunita Chemin Neuf. Zlatí františkáni, řekneme si, člověk ví, jak vypadají, co dělají a umí jejich jméno napsat. O Chemin Neuf tušíme, že je to společenství nové a možná ještě to, že je ekumenicky zaměřené. Tak si pojďme rozšířit obzory s členkou komunity Chemin Neuf Pavlou Strettiovou.
Můžeš, prosím, své společenství představit těm, kdo o něm třeba nikdy neslyšeli?
Komunita Chemin Neuf je jednou z nově vzniklých komunit. Dá se říci, že od padesátých let až dodnes vznikají mnohá taková společenství. V roce 1973 vznikly hned tři, naše komunita, komunita Blahoslavenství a komunita Emmanuel; všechny jsou přítomné v naší zemi. Naše komunita žije jako řeholní společenství až na to, že máme mezi sebou muže, ženy, rodiny, celibátníky i kněze. Bydlíme v jednom domě, ale pečujeme o to, aby rodiny měly pro sebe zvlášť oddělené soukromí, stejně jako sestry i bratři. Velmi mne obohacuje různorodost stavů. Jako zasvěcené sestře mi velmi pomáhá přítomnost rodin s jejich každodenností. Děti z rodin, které jsou občas velmi malé, necítí ruch a spěch, ve kterém jsme, a nečekaně nás dovedou zastavit a zahrnout svými malými radostmi i starostmi. Myslím, že i pro ně je to fajn, protože na každém rohu kláštera vlastně mají nějakou tetu nebo strejdu.
Zní to idylicky, ale moc si to společné bydlení neumím představit. Život rodiny s sebou nese spoustu náročných situací, které jdou přežít, když jde o vlastní děti, ale pro cizího člověka, jakkoli je přátelsky naladěný, to někdy může být příliš. A pokud je tam rodin s dětmi víc – to může být řada hysterických záchvatů kvůli maličkostem za sebou. No a co teprve rozpory uvnitř manželských dvojic?
Upřímně, co vím od bratří a sester v celibátu, přítomnost dětí je pro nás opravdu velikou radostí a bohatstvím. Který řeholní bratr nebo sestra by mohl říci, že denně komunikuje s dětmi a rodinami u společného stolu? Všednost a starosti rodiny nás stále přitahují na zem. Nechceme být lidmi na obláčku. Máme jezuitskou spiritualitu, která je velmi zemitá a reagující na problémy lidí a doby. V rodinách jsme často konfrontováni s nejrůznějšími věcmi a to je pro náš duchovní život dobře. Aby všechno dobře fungovalo, máme ale dost přesný časový plán a zároveň vymezená místa života. Rodiny mají na svých dveřích zvonky. Nechodíme k nim bez dovolení. Jejich soukromí je pro všechny svaté, stejně jako je tomu v normálních rodinách ve světě. Naše rodiny jsou samostatné, vozí děti do škol a školek a tak dál. Samozřejmě přijdou dříve nebo později chvíle, kdy si můžeme navzájem vypomáhat. Rádi jsme s dětmi našich rodin. Ohromně mě baví sledovat, o čem se baví, čím žijí a především jak se mění, jak vnímají věci. Z druhé strany, když začneme s páry animovat nějakou akci (například pro mladé nebo pro rodiny), vždycky se snažíme dát do týmu jak celibátníky, tak manželské páry. Každý z nás má totiž trochu jiný pohled a zkušenost, a tak se velmi dobře při animaci doplňujeme. Společné soužití je také otázkou povolání. A to se ověřuje celkem dlouho. Mnoho rodin chce žít komunitní život, ale mnoho jich po chvíli z různých důvodů odchází. A rodiny, které mají povolání, prožívají komunitní život spíš dobře a vnímají ho jako více jako pomoc než zdroj napětí. Manželé, kteří mají již před vstupem do komunity problémy mezi sebou, komunitní život neustojí.
Vlastní prostor je určitě důležitý, ale když je náročná komunikace dvou dospělých a několika dětí, oč náročnější musí být, když jde o tak velkou a různorodou skupinu.
Samozřejmě, že v tak různorodém společenství musí přicházet chvíle napětí. Jsou tu muži a ženy, rodiny a celibátníci, katolíci a protestanté… Naučili jsme se jednou za týden se ztišit. Je to v úterý, protože o víkendech jsme často v plné práci. Uprostřed mše svaté uděláme docela dlouhý prostor, kdy se každý modlí a s Duchem Svatým přemýšlí jestli by neměl za někým zajít. Buď za něco poděkovat, ale také se smířit nebo poprosit o odpuštění. A lidé opravdu chodí a hovoří spolu. Můj známý k nám jednou přišel a řekl: „U vás je takový hluboký pokoj.“ Já myslím, že to je právě díky téhle péči o milosrdenství mezi námi. Snažíme se být pravdiví a upřímní. Je to ovšem dlouhá cesta. Občas říkáme, že Ježíšův kříž byl zasazen do našeho vzájemného utrpení nebo napětí. Snažíme se si odpouštět skrze Ježíše. Vícekrát jsem slyšela, že děti rodin, které prošly komunitou, když se dívají na tichou domácnost svých rodičů, reagují: „Tak už se jděte smířit!“ 🙂
To by asi pomohlo i v těch normálních rodinách, jen se to hůř dodržuje – v jednotlivé rodině jde taková společná tichá modlitba vždy odložit na později… Ale za zkoušku to stojí. 🙂 Jak se vyrovnávají děti s komunitním životem? Ony si ho nevybraly.
Malé děti většinou prožívají komunitní život velmi dobře. Mají blízké lidi, bydlí ve velkém domě se spoustou schovávaček, mají spousty hraček (těch máme opravdu požehnaně, protože stále pořádáme nějaké akce pro děti). A když je třeba jet na dovolenou, tak mohou navštívit některý náš dům v jiné zemi. Problém spíše vidím v dětech, které poporostou. Když je některým dětem nad dvanáct či čtrnáct let, v komunitním domě se jim občas přestane líbit. Vadí jim, že musí říkat dětem ve škole, že bydlí v klášteře, když si přivedou kamaráda, musí vysvětlovat, proč bydlí v tak zvláštním domě. Pro nás je jednoznačná prirota pohoda rodiny. Proto se může rodina odstěhovat na dobu dospívání dětí mimo komunitní dům. Tím se dostáváme k důležité formě života „ve světě“. Ne všichni členové komunity musí bydlet v našich domech. Existuje bratrství života a bratrství čtvrti. Jsou to dvě formy stejného komunitního života. Bratrství života je život v jednom domě a bratrství čtvrti jsou bratři a sestry, kteří bydlí ve svém bydlení ve světě, přitom mají ale stejný závazek do komunity jako ostatní. Jejich život je velmi podobný životu „normální“ rodiny. Když se rodina odstěhuje z domu a žije v bratrství čtvrti, dětem to umožní dospět. Když pak vyletí z hnízda anebo když se vnitřně posunou, rodiče se mohou vrátit zpět do bratrství života, tedy do domu, kde znovu žijeme společně. V komunitě máme také širší společenství, které jsme pojmenovali Komunio. Tam jsou bratři a sestry, kteří mají stejnou spiritualitu, ale trochu volnější závazky vzhledem ke komunitě.
Přibliž nám tedy víc vaši spiritualitu, prosím.
V komunitě každý skládá slib čistoty, chudoby a poslušnosti – kromě dětí, které nejsou součástí komunity. Samozřejmě slib čistoty v rodině znamená čistotu v manželství. Komunita má jezuitskou spiritualitu, založil nás jezuita otec Laurent Fabre. Dostal tehdy povolení založit komunitu. Před několika roky předal vedení dalšímu odpovědnému; je to kněz Francois Michon. Spiritualita komunity má všechny prvky charismatické obnovy. Zdůrazňujeme osobní život s Pánem, život s Biblí, společnou chválu a uctívání, práci pro jednotu křesťanů, v posledních letech se zaměřujeme také na hledání křesťanských kořenů v židovství, jednotu ve vší šíři. Mluvíme například hodně o jednotě mezi národy. Komunita je přítomná ve třiceti zemích světa. I u společného jídla jsme často lidé z více zemí. Jídla jsou velmi obohacující, ale zároveň si asi každý umí představit, že už jen různé kulturní zvyky tvoří vzájemné otazníky. Občas si dlouho povídáme o našich rozdílnostech. Proč v některých zemích třeba ve střední a východní Evropě je absolutně nutné pomoci ženě s kufrem, zatímco v západních zemích, když nesete kufr, nikdo se nemá k pomoci a předpokládá se, že jako žena si chcete řídit svůj život sama včetně nesení kufru. Stejně tak pouštění do dveří. Takových situací je mnoho. Samozřejmě se dost nasmějeme. Třebas když bratři a sestry Poláci si ke každému jídlu přinesou herbatku (čaj), zatímco ve Francii se k jídlu pije jen voda. Nikdo neví, že v Polsku se čaj pije stále a pořád a tak nám přijde legrační, do jaké míry je obyčejný čaj v hrnku předmětem debat lidí z některých zemí, kteří prostě nechápou. Nebo v některých západních zemích není obvyklé mít těsný kontakt s dítětem. U nás patří dítě do života rodiny. Ale naši západní bratři a sestry se podivují a ptají se, jestli takhle těsný kontakt je opravdu „normální“, a my je se smíchem upozorníme, že to tak prostě u nás je.
Další věc, která může být pro někoho těžko představitelná, je ekumenické společenství. Jednorázová ekumenická bohoslužba, to ano. Ale každodenní život? Většina farností a sborů zatím ztěžka opouští mentalitu „Nejsme jako oni“ a zdůrazňování rozdílů. Jak řešíte soužití lidí z různých církví? Oseká se vše, co odlišuje, a nechá se společný základ, nebo je i bez toho možná nějaká shoda?
My často mluvíme o „jednotě v různosti“. Nemyslím, že bychom měli osekat určité věci. Spíš se snažíme vidět Kristovsky. Ježíš shora vidí věci ve správné perspektivě. Mnohé věci nejsou tak důležité, jak se nám zdá. „Zdi rozdělení nesahají až do nebe“. Ty zdi se zastaví tam, kde je možná nejvyšší mrakodrap, ale do nebe se nevydrápou. Tam je Boží království. Také se moc nesnažíme dělat „ekumenické bohoslužby“. Jakmile objevíme přítomnost pastora na našem setkání, často ho poprosíme, jestli by udělat bohoslužbu své církve u nás a jestli bychom mohli být přítomni. Máme ale chvály za jednotu křesťanů. Je to zpívaná modlitba breviáře asi na půl hodiny, kde se zvláštním způsobem soustředíme na jednotu. Každý týden tuto modlitbu připravují naši bratři a sestry z jednotlivých míst světa. V modlitbě zmiňují různé tíživé problémy a situace, týkající se jednoty v jejich zemích. O shodu usilujeme, ale ne za každou cenu. Naopak, snažíme se poznat co nejlépe víru jednotlivých bratří z jiných církví, zejména těch, kteří s námi žijí. Snažíme se si povídat, nebát se našeho rozdělení. Pokud si budeme pevně vědomi, že jsme milovanými Božími dětmi, pak se nemusíme bát konfrontace. Každá církev má něco krásného. A v mnohém (i když ne ve všem) se můžeme krásně doplňovat.
Spiritualitou naší komunity je jednota. Ekumenismus je pro nás důležitý. Nejradši mám „ekumenismus od kafe“. Je to společná pohoda, kdy jsme prostě spolu. Kdosi řekl: Co můžeme dělat společně, dělejme společně. A my v komunitě zjišťujeme, že se toho dá dělat spolu opravdu hodně. Především každodenní život. Jíme spolu, myjeme nádobí, animujeme různé akce. Já jsem vděčná za to, že žijeme ekumenismus, i když se mnohdy dostaneme na hloubku a musíme se učit naslouchat, vnímat pohledy druhých, které jsou jiné než ty moje. A přitom všem stále vnímat Ježíše, který je naším středobodem. Víte, kdyby se všechny církve společně přibližovaly k Ježíši, který je uprostřed, pak se vlastně přibližujeme také jedni ke druhým. A to je naše vize. Každého bratra nebo sestru podporujeme, aby chodil do své církve, pokud může, i když je potřeba někdy trochu dále cestovat. Chceme, aby každý nacházel stále hlubší kořeny v Ježíši ve své církvi. A věříme, že pokud se bude sjednocovat s Ježíšem ve své církvi, tak si nakonec budeme blízko.
Nějaké společné bohoslužby ale minimálně jednou týdně máte, ne? Nebo spolu jste ve všedních dnech, ale v neděli ráno se rozjedete každý jinam? Mluvila jsi o společné mši – té se účastní jen katoličtí členové komunity, nebo všichni?
V současnosti je cítit, že se v jednotlivých církvích stále víc obohacujeme. V tomto smyslu vidím mnoho bratří a sester protestantů, kteří čerpají z naší každodenní mše svaté. Milují ticho, které v jejich domácích církvích tolik nenacházejí. Mají rádi i eucharistickou adoraci. Přestože nevyznávají Eucharistii, říkají, že ticho během adorace je velmi dobře uvádí do modlitby. Zároveň je ale samozřejmě každá mše dobrovolná. V ekumenickém smyslu jsou pro nás důležité chvály z denní modlitby církve. Zde se můžeme sjednotit a modlit se společně žalmy a ostatní části. Je to krásná a hluboká modlitba, kterou začínáme den.
A jak je to se slavením Eucharistie? Není to bolestné, že v rámci jedné komunity nemůžete vytvářet společenství v tom nejdůležitějším okamžiku?
Ano, je to bolestné. Modlíme se každý den modlitbu za jednotu křesťanů, ve které stojí: Pane, dej nám prožívat utrpení z rozdělení. Někdy to velmi silně přichází. Kdysi jsem měla takový vnitřní obraz. Byli jsme z různých církví a klečeli jsme před křížem, každý podle svého, ve velké upřímnosti. A každý za sebe litoval vzájemné nevraživosti a neshod. Šlo i o tu historickou lítost, kdy jsme někteří po paměti sáhli do míst, kde jsme historicky ublížili jiné církvi, nebo protestantům vůbec. A jak jsme takto klečeli před křížem, byli jsme si najednou hodně blízko. A byla mezi námi skutečná láska. Někdy se mi zdá, že tohle je ona jednota, která je našim cílem.
Jak ses do Chemin Neuf dostala ty?
Na střední škole v době komunismu mne Bůh volal skrze krásné kostely, přírodu a tak. Cítila jsem, že na tak pokojnou a hlubokou přítomnost nemůžu odpovědět jinak, než celibátem, že žádná lepší odpověď není. To se často opakovalo. Postupně jsem hledala místa, kde bych mohla nějak růst a Komunita Chemin Neuf v té době začínala působit mezi manželskými páry se svým setkáním Kána a zároveň mezi mladými. Moji rodiče slyšeli výzvu v kostele svatého Vojtěcha v Dejvicích v Praze. Rozhodli se, že to zkusí, a už nikdy neudělali krok zpět. Já jsem tehdy vypomáhala na jejich setkání s překlady z angličtiny. Setkala jsem se tak s pár lidmi z komunity, kteří mne ale nijak neoslovili. Brala jsem to jako job. Až v páťáku na výšce jsem si kladla otázku pokračování. Viděla jsem jasně tři cesty: práci se starými lidmi, která mne hodně naplňovala. Karmel – hodně mne naplňovala modlitba. Komunitu Chemin Neuf, kterou mi Bůh nějak poslal do cesty. Víc než rok jsem se hodně modlila. A nakonec mi Bůh ukázal Chemin Neuf. Když jsem to řekla odpovědným, řekli, že musím do Francie do postulátu, protože v Čechách v té době komunita ještě nebyla. Konkrétní místo pro mne nebylo problém, a tak jsem jela. Poprosila jsem o vstup do komunity tak trochu na zelené louce. Jen velmi málo jsem ji znala. Ale měla jsem pocit, že mi to Bůh říká. Postupně jsem viděla, že v komunitě rostu. Viděla jsem před sebou takový obraz rostliny, která se rozvíjí, protože je na světlém a dobrém místě. Tak jsem se cítila. Dostala jsem slovo z Mojžíše: Půda, na které stojíš, je půda svatá. l viděla jsem, že Bůh je se mnou, ať půjdu kamkoliv. Viděla jsem, že Bůh mne volá, že moje životní historie je jeho historií. Neměla jsem strach. Proto jsem postupně složila vždycky další sliby, až nakonec věčný slib.
Za jak dlouho ses vrátila zpátky do Čech?
Za čtyři roky. Ve Francii jsem prožila postulát a noviciát. Pak jsem se ovšem ještě jednou vrátila na dalších šest let, tehdy jsem byla na rok také na Martiniku a na Guadeloupe, kde máme velké komunitní domy.
Jaké programy teď v Tuchoměřicích lidem zvenku nabízíte?
Nabízíme pro tři věkové skupiny mladých od deseti do třiceti let víkendovky a v létě týdenní pobyty. Důležitá a proslavená jsou ona setkání Kána pro manželské páry včetně letního setkání Kána s dětmi, po kterém následují pro páry tři roky pokračování. K poznání Bible nabízíme řadu víkendových pobytů po dobu dvou let. Každý rok děláme více duchovních cvičení podle svatého Ignáce, včetně cvičení ve všedním životě, kdy člověk může chodit zároveň do práce. Dále pětidenní cvičení Anamnéza, které je zaměřené na vnitřní uzdravení. Každý týden máme večer chval společně s přijímáním Božího slova. V liturgické modlitbě je pro nás výjimečně důležitá modlitba za jednotu křesťanů, kterou se ve všech zemích, kde komunita je, modlíme ve čtvrtek na památku Zeleného čtvrtku. Kdokoliv má možnost do kláštera přijet a odpočinout si v tichu, jak má chuť. Často také přijímáme lidi, kteří chtějí zakusit komunitní život. Občas také přijede někdo, kdo potřebuje srovnat svoji životní cestu a rád by žil chvíli s námi, aby si ujasnil, co vlastně chce.
Všechny akce mají tři složky: první aspekt je duchovní. Součástí akcí je osobní modlitba s Písmem a duchovní život včetně pravidelného duchovního doprovázení. Další aspektem je společenství. Věříme, že společenství nám pomáhá jít kupředu. Jak říká jedno africké přísloví: Aby vyrostlo dítě v muže, je k tomu potřeba celá vesnice. Společenství dává růst, můžeme se v něm cítit přijati kolikrát více, než ve svém původním prostředí, a to je uzdravující. Patří sem také modlitba ve společenství. Zároveň zjišťujeme své chyby a učíme se z nich. Věříme, že samotný křesťan je křesťan v ohrožení. Třetím aspektem je solidní základ znalostí.
Podílíte se i na životě obce?
Pracujeme ve farnosti, lidé k nám jezdí zdaleka kvůli tomu, že se během programů věnujeme dětem všech věkových kategorií od tří let. Během adventu a postu děláme pro farnost večery smíření, kde každý může udělat některý osobní krok v tiché modlitbě podle nabídky, kterou připravíme. Pracujeme také s vesnicí – nabízíme často náš zámecký dvůr, kde je možné přijmout akci pro celou naši vesnici a okolí. Ve vesnici totiž chybí velký sál nebo podobné místo. Běží tu výstavy, koncerty, příprava adventních věnců a tak dál, jako v každé jiné farnosti. Samozřejmě oblíbený den otevřených dveří kláštera. Myslím si, že spolupráce s obcí, kterou vyvíjíme, je základem evangelizace. Mají nás rádi, snažíme se jim vyhovět, pokud to jde.
A na jakou akci bys tohle léto pozvala vysokoškoláky, respektive mladé lidi do třiceti let?
V létě doporučuji akci Welcome To Paradise. Je to mezinárodní festivalový kemp pro mladé od osmnácti let. Pořádáme ho ve Francii u Lyonu u jednoho pohádkového jezera v opatství, které nám svěřili stárnoucí benediktini, kteří se rozhodli odejít pro množství práce, které obsluha opatství vyžadovala. Na stránce https://welcometoparadise.fr se můžete podívat, jak vypadá místo, kde se bude konat. Festival tu poběží vícekrát za sebou. Pokud nevládnete jazyky, doporučuji třetí týden, kde budeme překládat přímo do češtiny. Festival je hodně pohodově laděný. Dopoledne běží více duchovní program a odpoledne je možnost vybrat si přednášku nebo se přihlásit na konkrétní sport od kánoí až po padák. Některé sporty jsou placené. Večer je pak večer chval, nebo něco společného. Hodně silné je společenství lidí z mnoha zemí. Je to trochu opakování SDM – být spolu s lidmi z celého světa a prožívat silné chvíle s Pánem. Často se sjede i padesát národností. Mladí z Čech pojedou, můžete se přidat k některé skupince.
Fotografie pochází z archivu Pavly Strettiové a stránek komunity Chemin Neuf.
Alena Theodora Dvořáková / magazin.signaly.cz