Práva a povinnosti řeholníků podle Kodexu

V dnešní době je poměrně běžné hovořit o právech, trochu méně pak o povinnostech, i když k právům nerozlučně patří i povinnosti. Je proto zajímavé, že Kodex příslušnou kapitolu pojmenovává „povinnosti a práva institutů a jejich členů“, tedy vyzdvihuje nejdříve povinnosti, a pak práva.
Povinnosti, o nichž je řeč, nejsou však nějakým břemenem, které církev na řeholníky svévolně nakládá, ale jsou to konkrétně formulované důsledky svobodně přijatého řeholního zasvěcení. Práva pak vyjadřují to, na co má řeholník nárok, aby mohl naplno žít své řeholní zasvěcení.

K lepšímu pochopení otázky povinností a práv řeholníků je proto důležité začít kodexovou definicí řeholního institutu (řeholní společnosti) a řeholníka uvedenou v kán. 607: § 1. Řeholní život jako zasvěcení celé osoby přestavuje v církvi podivuhodné, Bohem založené nejdůvěrnější spojení, které je znamením budoucího věku. V něm řeholník dovršuje plné darování se Bohu jako oběť, kterou se celé jeho bytí stává nepřetržitou bohopoctou v lásce. § 2. Řeholní společnost je společnost, v níž členové podle vlastního práva skládají veřejné sliby, doživotní nebo dočasné, které se po vypršení doby obnovují, a vedou společný bratrský život. § 3. Veřejné svědectví, které mají řeholníci vydávat Kristu a církvi, s sebou přináší odloučení od světa, odpovídající povaze a účelu každé společnosti.

Řeholník je tedy ten, kdo se důvěrně spojuje s Bohem[1], zcela se mu daruje jako oběť, a proto je celý jeho život nepřetržitou bohopoctou v lásce. Řeholník se od ostatních zasvěcených osob liší tím, že se nejenom zasvěcuje sliby[2], ale žije bratrský/sesterský život ve společenství, vydává Kristu a církvi veřejné svědectví a žije určitou formou odloučenosti od světa.

Povinnosti jsou takovým vodítkem, jak tuto identitu žít.

Přitom je třeba mít na paměti „nejvyšší životní pravidlo“ každého řeholníka, kterým je „následování Krista, podané v evangeliu a vyjádřené ve stanovách vlastního institutu“ (kán. 662).

Vztah s Bohem

První okruh povinností, které Kodex stanovuje, se týkají vztahu s Bohem, přičemž „první a hlavní povinností všech řeholníků je rozjímání o božských věcech a vytrvalé sjednocení s Bohem modlitbou“ (kán. 663 § 1). Proto se řeholníci mají, nakolik je to možné, každý den účastnit mše svaté, přijímat tělo Páně a adorovat Nejsvětější Svátost (kán. 663 § 2).

Co se týká každodenní účasti na mši svaté, tato povinnost není absolutní ve smyslu, že není-li možné se mše účastnit, řeholník se neproviňuje. Tato povinnost by absolutně neměla být pociťována jako nějaké břemeno, protože smyslem řeholního života je co nejdůvěrnější spojení s Bohem, a právě v eucharistii se toto děje. Co se pak týká řeholníků kněží, Kodex neobsahuje výslovnou povinnost každý den slavit eucharistii, jen jsou „naléhavě zváni, aby denně slavili oběť mše svaté“ (kán. 276 § 2). Tuto výzvu zopakoval papež Benedikt v exhortaci Sacramentum caritatis: „doporučuji kněžím každodenní sloužení mše svaté, i kdyby při ní nebyli přítomni věřící“ (SC 80). Avšak jako řeholníci, i když z nějakých důvodů eucharistii neslouží, mají povinnost se mše svaté účastnit, nakolik je to možné.

Tyto povinnosti mají také protiváhu v právech. Každá řeholní komunita má právo (a povinnost) mít ve svém domě „alespoň kapli, v níž se slaví mše a uchovává eucharistie, aby byla opravdovým středem společenství“ (kán. 608). Právo na kapli nemůže nikdo řeholníkům upřít. V této souvislosti je také dobré připomenout, že tam, kde se uchovává eucharistie, má kněz podle možnosti (tedy nakolik je to možné) slavit mši aspoň dvakrát do měsíce (kán. 934 § 2).

Dále se pak řeholníci mají věnovat četbě Písma svatého a rozjímavé modlitbě, důstojně slavit liturgii hodin v rozsahu stanoveném vlastním právem a jsou-li duchovními, tak i podle předpisů jim určených konat jiné úkony zbožnosti (kán. 663 § 3), uctívat Pannu Marii a to i modlitbou růžence (kán. 633 § 4).

Řeholníci také mají denně zpytovat svědomí, často přijímat svátost smíření (kán. 664) a každý rok „svědomitě konat duchovní cvičení“ (kán. 663 § 5).

Ve věcech svátosti smíření mají řeholníci právo, aby jim představení ponechali náležitou svobodu, která může být limitována jen požadavky disciplíny institutu (kán. 630 § 1), a postarali se o to, aby byli dostupní vhodní zpovědníci (kán. 630 § 2). V klášterech mnišek, ve formačních domech a v početnějších laických společenstvích mají být ustanovení řádní zpovědníci, přitom však není povinnost se u nich zpovídat (kán. 630 § 3).

Sliby

Právními důsledky řeholních slibů jsme se na těchto stránkách již zabývali[3], proto nyní jen stručně připomeneme, jaké povinnosti se bezprostředně váží na každý ze slibů.

Čistota, která obnáší „povinnost dokonalé zdrženlivosti v životě bez manželství“ (kán. 599), vyžaduje také vyhýbat se při užívání hromadných sdělovacích prostředků tomu, „co je škodlivé vlastnímu povolání a nebezpečné pro čistotu zasvěcené osoby“ (kán. 666) a chovat se s náležitou rozvážností k osobám, jejichž častá společnost by mohla ohrozit závazek zdrženlivosti nebo vzbudit pohoršení u věřících (kán. 277 § 2).[4]

Chudoba vyžaduje „závislost a omezení v užívání majetku a nakládání s ním“ (kán. 600), konkrétně pak převedení správy svého majetku na někoho jiného (kán. 668 § 1), nutnost souhlasu představeného pro jakékoli jednání ve věci majetku (kán. 668 § 2), a v případě slavných slibů povinnost majetku zcela se zříci (kán. 668 § 4), dále pak povinnost odevzdat institutu vše, co řeholník získá vlastní činností nebo ve vztahu k institutu, a ve většině případů i to, co mu patří z titulu důchodu, podpory nebo pojištění (kán. 668 § 3). Nejpozději do doživotních slibů řeholník musí vyhotovit poslední vůli (testament), platnou i podle občanského práva (kán. 668 § 1). Kromě toho řeholník nesmí bez dovolení příslušného představeného přijímat „správu majetku, který nepatří duchovním osobám, ani světské úřady, s nimiž je spojena povinnost vyúčtování“, nesmí ručit a podpisovat listiny, kterými přijímá závazek k vyplacení peněz bez stanovení důvodu (kán. 285 § 4), nesmí „provozovat osobně nebo prostřednictvím jiných živnost nebo obchod, ať ve vlastní nebo cizí prospěch (kán. 286).

I řeholní oděv, zhotovený podle norem vlastního práva, mají řeholníci nosit jako znamení zasvěcení a svědectví chudoby (kán. 669).

Poslušnost, která znamená „podřízení vůle zákonným představeným jako zástupcům Boha, když dávají příkaz podle vlastních stanov“ (kán. 601), má samozřejmě praktické důsledky, které všechny nemohou být stanoveny Kodexem. Ten však konkrétně vyjmenovává některé případy, kdy řeholníci mají povinnost poslouchat své představené, i když v dané záležitosti je zainteresovaný i biskup. Obecně platí, že řeholník může přijmout úkoly a úřady mimo vlastní institut pouze s dovolením zákonného představeného (kán. 671). Když biskup chce udělit církevní úřad v diecézi některému řeholníkovi, musí to být po dohodě s řeholním představeným, který má také právo z tohoto úřadu řeholníka odvolat, aniž by k tomu potřeboval souhlas biskupa (kán. 682 § 1 a 2). I když ve vnějším apoštolátu řeholníci podléhají biskupovi, podléhají zároveň i vlastním představeným a jsou povinni věrně dodržovat kázeň svého institutu (kán. 678 § 1 a 2).

Nedílnou součástí řeholního života je i společný život, který odlišuje řeholníky od ostatních, kteří se zasvěcují v církvi sliby. Proto jsou řeholníci povinni bydlet ve vlastním řeholním domě a neopouštět ho bez dovolení představeného a zachovávat společný život (kán. 665 § 1), který se neomezuje jen na život pod jednou střechou, ale zahrnuje i vytváření bratrského/sesterského společenství.

Odloučenost od světa

Odloučenost od světa, která je pro řeholní život charakteristická, se může vyjadřovat různými způsoby, z nichž Kodex zakotvuje jen některé. V první řadě se jedná o klauzuru, která je povinná pro všechny instituty, i když pro každý v jiné míře, od té nejmenší možné: „vždy se vyhradí určitá část řeholního domu pouze pro členy,“ až po papežskou klauzuru některých řádů mnišek (kán. 667).

I řeholní oděv je znamením odloučenosti od světa a nejenom chudoby.

Kromě toho řeholníci, stejně jako kněží, jsou vyzváni zdržovat se všeho, co není v souladu s jejich stavem (kán. 285 § 1), dokonce se mají vyhýbat všemu, co je cizí jejich stavu, i když jde o něco, co je v mezích slušnosti (kán. 285 § 2). Nesmějí přijímat veřejné úřady, jejichž obsahem je účast na výkonu světské moci (kán. 285 § 3). Stejně tak se nesmějí aktivně účastnit činnosti politických stran a vedení odborových sdružení, i když v tomto případě mohou dostat výjimku od příslušného představeného, když to vyžaduje ochrana práv církve nebo podpora veřejného prospěchu (kán. 287 § 2). Mají také využívat „výjimek od výkonu úkolů a veřejných světských úřadů, které v jejich prospěch stanovují zákony, dohody nebo obyčeje, pokud ve zvláštních případech nestanovil vlastní ordinář jinak“ (kán. 289 § 2) a nemají nastupovat dobrovolně vojenskou službu bez dovolení svého ordináře (kán. 289 § 1).

Apoštolát

Kodex připomíná řeholníkům i některé povinnosti vztahující se k apoštolátu, které vyplývají ze samotné povahy řeholního života. V prvé řadě se obrací na všechny řeholníky bez rozdílu a zdůrazňuje, že „apoštolát všech řeholníků spočívá prvotně ve svědectví jejich zasvěceného života, které jsou povinni podporovat modlitbou a pokáním“ (kán. 673). Dále pak připomíná, že mají co nejvíce podporovat zachování míru a svornosti mezi lidmi, založené na spravedlnosti (kán. 287 § 1).

Mají ochotně pomáhat při farní katechezi, pokud jim v tom nebrání zákonná překážka (kán. 776) a podle povahy svého institutu mají povinnost se věnovat zvláštním způsobem misijní činnosti, protože se samým zasvěcením oddali službě církvi (kán. 783).

Služba autority

Co se týká služby autority, řeholníci mají právo, aby představení vykonávali svou moc v duchu služby, jak to popisují kánony 618 a 619, jak to bylo podrobněji popsáno v článku v předchozím čísle.

Mají také právo v některých případech volit své představené a v případě, že se představený nevolí, mají právo být konzultováni předtím, než je představený jmenován (kán. 625 § 3). Tato práva však nejsou prostá povinností: v případě volby řeholníci mají povinnost se zdržet jakéhokoliv zneužívání a stranění osobám, mít na zřeteli pouze Boha a prospěch institutu a volit ty, o nichž se domnívají, že jsou před Bohem opravdu hodní a vhodní. Mají se také vyvarovat toho, aby při volbě přímo nebo nepřímo obstarávali hlasy pro sebe nebo pro jiné (kán. 626). To samé se dá aplikovat i na konzultace, i když se nejedná o volbu, ale o vyjádření nezávazného názoru ohledně toho, koho představení mají jmenovat.

Další povinností vzhledem k autoritě je jednat s vizitátorem (tj. představeným, který je určený vizitovat sobě svěřené řeholníky, nebo diecézním biskupem v případech, kdy má tuto pravomoc) s důvěrou a na jeho oprávněné dotazy odpovídat podle pravdy a lásky (kán. 628 § 3).

Formace

V první řadě Kodex dává všem řeholníkům povinnost trvalé formace: „řeholníci řádně pokračují po celý život ve svém duchovním, teoretickém i praktickém vzdělávání“ a mají právo, aby jim k tomu představení zajistili prostředky a čas (kán. 661). Řeholní kněží pak mají povinnost navštěvovat pastorační i jiné přednášky, které dávají příležitost získat hlubší poznání posvátných věd a pastoračních metod (kán. 279 § 2).

Všichni se také mají snažit spolupracovat na formaci noviců vzorným životem a modlitbou (kán. 652 § 4).

Práva

Může se zdát, že Kodex ukládá řeholníkům množství povinností a zaručuje jim jen minimum práv. Jak ale bylo řečeno v úvodu, tyto povinnosti jsou vlastně směrnicemi, samozřejmě minimálními, jak konkrétně žít identitu řeholníka a vydávat tak svědectví, které od nás církev a svět právem očekávají. Co se pak týká práv, jejich konkrétní výčet je krátký, ve srovnání s povinnostmi, existuje však obecná klauzule, která zahrnuje všechna ostatní práva: „Institut je povinen poskytovat členům vše, co je podle stanov nutné k dosahování cíle jejich povolání“ (kán. 670).

 

Zde uvedený výčet povinností a práv je velmi schematický a nezachází do podrobností. Je spíš takovým úvodem a výzvou se k této kapitole řeholního práva vrátit, a to nejenom skrze předpisy Kodexu, ale i vlastního práva každého institutu. Je také pozváním spojit povinnosti a práva se základními aspekty řeholního zasvěcení.

Michaela Pitterová, saleziánka

 

[1] Slovenský překlad Kodexu používá termín zasnoubení.

[2] Slibem čistoty, chudoby a poslušnosti (kán. 598 § 1) a eventuálně i dalšími sliby.

[3] Srov. Zasvätený život 2015/2, str. 10 – 13.

[4] Kán. 277 se nachází v kapitole věnované povinnostem kleriků, stejně tak jako některé další kánony (kán. 277, 285, 286, 287, 289 a 279 § 2). Tyto povinnosti se však vztahují i na řeholníky, protože to tak stanoví kán. 672.