Přijímání do řeholního institutu
Jedním z aktuálních témat zasvěceného života je rozlišování povolání. Ve chvíli, kdy počet zájemců o zasvěcený život klesá, je důležité, abychom věnovali velkou pozornost rozlišování povolání a nenechávali se unášet pokušením počtu kandidátů, jak to zdůrazňuje papež František v apoštolské konstituci Vultum Dei quaerere o ženském kontemplativním životě (srov. č. 15).
K rozlišování povolání přistupujeme většinou z pohledu pastorace, spirituální teologie či psychologie. Naskýtá se tedy otázka, jestli k tomu právo může a má co říct.
Odpověď je bezpochyby ano. Samozřejmě, že příslušné právní normy jsou jen jedním z kamínků mozaiky při rozlišování povolání, ale kamínkem důležitým.
Existuje v tomto ohledu určitý rozdíl mezi obecným (univerzálním) právem a vlastním právem jednotlivých institutů. Obecné právo vytváří rámec, uvnitř kterého má rozlišování probíhat, vlastní právo přidává prvky důležité pro rozlišování povolání do konkrétního institutu.
Když Kodex mluví o přijímání do institutu, jedná se o přijetí do noviciátu a stanovuje podmínky pro platnost a pro dovolenost přijetí. Nejsou-li dodrženy podmínky pro platnost, přijetí do noviciátu je neplatné a případné sliby rovněž. Takový kandidát se ve skutečnosti nestává novicem, a pokud by složil sliby, není skutečně řeholníkem. Jiné to je, když se poruší pravidla pro dovolenost. V takovém případě je přijetí platné, ale příslušný představený se proviňuje proti předpisům a jedná ke škodě institutu a někdy samotného kandidáta i církve. Za to může čelit postihu.
Kromě velmi konkrétních požadavků obsahují příslušné kánony i několik obecnějších kritérií, jejichž splnění musí posoudit příslušný představený za pomoci vhodných nástrojů: kandidát musí mít správný úmysl (kán. 597 § 1), být zdravý, mít vhodnou povahu a být dostatečně zralý pro život, který je vlastní institutu (kán. 642).
Překážky platnosti
Kodex pak stanovuje několik podmínek pro planost přijetí, není jich však mnoho. V první řadě kandidát musí být katolík (kán. 597 § 1). Tento požadavek vyplývá z charakteru řeholního života, kterým se věřící těsně spojuje s církví (katolickou) a jeho úkolem je vydávat jí svědectví (srov. kán. 573 § 2, 607 § 3), navíc se řeholník slibem poslušnosti zavazuje poslouchat papeže jako svého nejvyššího představeného (kán. 590 § 2). Znamená to, že když některý nekatolický křesťan chce být přijat do katolického řeholního institutu, musí před noviciátem v souladu s platnými předpisy přestoupit na katolictví.
Další podmínky pro platnost najdeme v kán. 643 § 1. Zde se stanoví, že je neplatně přijat:
1. Kdo ještě nedovršil 17. rok věku. Zde rozhoduje okamžik, kdy kandidát skutečně začíná noviciát: může začít noviciát den následující po dni, kdy dosáhl sedmnácti let.
2. Manžel za trvání manželství. Jak je zjevné, překážka se týká jen aktuálního manželství, takže se nevztahuje na vdovce, nebo ty, jejichž manželství bylo prohlášeno za neplatné, či ty, jejichž nedokonané manželství bylo zrušeno. Jestli by však někdo chtěl vstoupit do řeholního institutu za trvání manželství, ať již proto, že se tak manželé dohodli, nebo proto, že manželství bylo rozvedeno, musel by získat dispens od Apoštolského stolce, konkrétně od Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života. Nic však nebrání tomu, aby instituty ve vlastním právu stanovily jako podmínku přijetí, že kandidát nikdy nebyl vázán manželstvím.
3. Kdo je aktuálně vázán posvátným závazkem k nějakému institutu zasvěceného života nebo je začleněn do některé společnosti apoštolského života. Jedná se tedy o osoby, které nejsou v období noviciátu nebo obdobném čase přípravy, ale jsou již členy. Neznamená to však, že kdo je členem nějakého institutu zasvěceného života nebo společnosti apoštolského života, nemůže přestoupit do jiného institutu. Když je někdo vázán dočasnými sliby nebo závazky a chce přestoupit, musí nejprve vystoupit ze stávajícího institutu (společnosti) a to buď vypršením časných závazků, nebo dispenzí. Poté může požádat o přijetí do jiného institutu. Jedná-li se o řeholníka s věčnými sliby, nebo člena jiného institutu zasvěceného života či společnosti apoštolského života s trvalými závazky, může požádat o přestoupení podle kánonů 684 – 685.
4. Kdo vstupuje pod vlivem násilí, vážného strachu nebo podvodu, anebo koho představený přijal pod vlivem stejných okolností. Volba životního stavu je pro křesťana zásadní, a proto musí být zcela svobodná (srov. kán. 219). Tím, že Kodex prohlašuje za neplatné přijetí toho, jehož vůle nebyla svobodná, chrání jeho svobodu. Co se týká představeného, právo se tímto snaží zaručit svobodu rozlišování a chrání tím zájmy institutu a církve, ale i samotného kandidáta.
5. Kdo zatajil, že byl členem některého institutu zasvěceného života nebo společnosti apoštolského života. Překážka platí pro ty, kdo byli členy (tj. byli vázáni sliby nebo jinými posvátnými závazky, nebo byli začleněn do společnosti apoštolského života), ale již jimi nejsou. Problém není předchozí příslušnost k nějakému institutu nebo společnosti, ale to, že se tato příslušnost zatají. Důvodem je, že institut, který je takto oklamán, nemůže požadovat informace od předešlého institutu nebo společnosti a chybí mu tak důležité prvky pro rozlišování.
Co dělat, když se přijde na to, že někdo byl neplatně přijat do institutu? Možností je několik a záleží i na tom, kdy tato skutečnost vyjde najevo a o jakou překážku se jedná. Základní pravidlo je, že u toho, kdo byl neplatně přijat, je noviciát neplatný a stejně tak i sliby, pokud by je složil. Proto první možnost je deklarovat tuto skutečnost a dotyčného z institutu propustit. Přijde-li se na neplatnost během noviciátu, důvod neplatnosti pominul a představení pokládají dotyčného za vhodného pro život v institutu, mohou ho znovu přijmout a nechat mu zopakovat noviciát. Považují-li však opakování noviciátu za nevhodné, nebo přijde-li se na neplatnost později a dotyčný se v institutu osvědčil, je možné požádat o sanaci Kongregaci pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života.
Požadavky pro dovolenost
Požadavky obecného práva na dovolenost přijetí jsou různorodé a ne všechny se nacházejí v Kodexu kanonického práva:
1. Nikdo nesmí být přijat bez náležité přípravy (kán. 597 § 2). Kodex nestanovuje konkrétní podobu této přípravy, nechává ji zcela na vlastním právu každého institutu. Její délka a obsah má být takový, aby noviciát mohl být zaměřen na formaci, která je tomuto období vlastní (srov. kán. 646, 652 § 2) a nestal se prvním uvedením do křesťanského života.
2. Když chce vstoupit do řeholního institutu světský duchovní (tj. jáhen nebo kněz), představení jsou povinni to projednat s jeho ordinářem. V tomto případě se nevyžaduje souhlas ordináře (kán. 644).
3. Představení nesmějí přijmout zadluženou osobu, která není schopna dluh splatit (kán. 644). Důvody tohoto zákazu jsou nejméně dva: institut by se mohl dostat do situace, kdy by sám musel dluh vyrovnat; dlužník může být ke vstupu do řeholní společnosti veden snahou vyhnout se odpovědnosti za splácení dluhu, a tedy může chybět správný úmysl vyžadovaný kán. 597 § 1.
4. Když má být přijat kandidát, který je klerikem nebo již byl někdy přijat do jiného institutu zasvěceného života nebo společnosti apoštolského života (tzn., že byl přijat do noviciátu či období odpovídajícího noviciátu) nebo do semináře, představení jsou povinni si vyžádat svědectví místního ordináře (toto svědectví je něco jiného než projednání podle kán. 644), vyššího představeného, rektora semináře (kán. 645 § 2). Toto svědectví by mělo obsahovat pravdivé informace o osobě kandidáta (povaha, chování, reputace, vzdělání, jestli rodina potřebuje pomoc, důvod odchodu z institutu nebo společnosti, případně další důležité informace). Tyto informace mají pomoci při rozlišování a mohou pomoci jak institutu, aby nepřijal osobu, která zjevně není vhodná, tak i kandidátovi, aby zbytečně neztrácel čas tím, že stráví období v institutu, pro který není vhodný. Je tedy povinností představených si tyto informace vyžádat a na druhé straně je povinností předchozích představených, aby tyto informace pravdivě podali. Jedná se o důvěrné informace, a proto s nimi musí být nakládáno odpovídajícím způsobem (např. není vhodné je sdělovat e-mailem).
5. Když je do institutu římskokatolické (latinské) církve přijímán kandidát, který patří do některé východní katolické církve sui iuris, je povinnost zachovat kán 517 § 2 Kodexu kánonů východních církví (CCEO): musí se žádat dovolení Apoštolského stolce. Tento požadavek je dán tím, že všichni věřící východních církví mají povinnost všude zachovávat svůj obřad, pokud jim právo nedává výjimku (EO 4, CCEO, kán. 40 § 2 a 3). Když věřící vstoupí do řeholního institutu římskokatolické církve, je potřeba, aby se přizpůsobil tomuto obřadu, což jde proti povinnosti zachovávat vlastní obřad. Dovolení Apoštolského stolce ke vstupu do řeholního institutu jiného než vlastního obřadu je vlastně takovou dispenzí: věřící dostane dovolení přizpůsobit se ve všem latinskému obřadu, ale přitom se nestává členem římskokatolické církve, a kdyby z institutu odešel, vrátí se ke své církvi a k povinnosti zachovávat její obřad. Žádost o dovolení vstoupit do řeholního institutu římskokatolické církve podává přestavený spolu s kandidátem Kongregaci pro východní církve. Jestliže byl někdo přijat bez tohoto dovolení, přijetí je platné, ale je třeba tuto situaci uvést do pořádku a zpětně dovolení vyžádat. Výjimku tvoří případ, kdy kandidát bude trvale patřit do kláštera nebo domu nebo provincie, které – i když patří do institutu římskokatolické církve – jsou zapsány do církve sui iuris, do které kandidát patří (CCEO, kán. 517 § 2). V takovém případě není potřeba žádat dovolení Apoštolského stolce, protože věřící bude i jako řeholník moci zachovávat svůj obřad.
6. Poslední kritérium se týká homosexuality. Směrnice pro formaci Potissimum institutioni vydané v r. 1990 Kongregací pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života předepisují, že „z řeholního života musí být vyloučeni ti, kteří nejsou schopni ovládat své homosexuální sklony“ (č. 39). Toto kritérium pak bylo upřesněno instrukcí Kongregace pro katolickou výchovu o kritériích pro rozlišování povolání u osob s homosexuálními sklony v souvislosti s jejich přijetím do semináře a připuštěním ke svátosti svěcení (aplikovatelnou i na ty, kteří vstupují do řeholních institutů) z r. 2005. Zde se stanovuje, že „nelze připustit ty, kdo praktikují homosexualitu, projevují hluboce zakořeněné homosexuální sklony nebo podporují tzv. gay kulturu“ (č. 2).
Vlastní právo
Kromě podmínek platnosti a dovolenosti stanovených obecným právem, i vlastní právo může stanovit své překážky a podmínky (kán. 643 § 2). Může to udělat jak ve stanovách (konstitucích), tak i v jiném dokumentu vlastního práva. Pokud se jedná o platnost, musí to být výslovně řečeno (výrazy jako neplatně je přijat ten, kdo…, nebo podobnými slovy), není-li řečeno nic, podmínka je jen pro dovolenost přijetí. Vedle stanov, direktářů a formačních plánů instituty mohou mít i dokument zabývající se rozlišováním povolání do institutu. Je třeba si uvědomit, že i takový dokument je součástí vlastního práva institutu a vyjmenovává-li překážky přijetí, jejich dodržování je pro představené závazné. Kritéria obsažená v těchto dokumentech odpovídají určitému charismatu a jsou užitečným a závazným vodítkem pro rozlišování povolání do konkrétního institutu. Říká-li takový dokument, že určitá situace, zkušenost, nemoc… je absolutní kontraindikací pro přijetí, představený, který by i přesto kandidáta přijal, se závažně proviňuje. Tím, že kritéria stanovená jednotlivými instituty odpovídají povaze apoštolátu a formě společného života, mohou se značně lišit od jednoho institutu k druhému a to, co je kontraindikací pro jeden, nemusí být po jiný (např. některé instituty přijímají malomocné, slepé, bývalé prostitutky…, jiné naopak ne). Je třeba, aby si i kandidáti byli vědomi, že nevhodnost pro určitý institut neznamená, že nejsou povoláni k řeholnímu životu a že poctivé aplikování kritérií pro přijímání stanovených vlastním právem pomáhá při rozlišování povolání.
Představený
Obecné právo stanoví, že přijímat do noviciátu náleží jen vyšším představeným (kán. 641), tzn. provinčním a generálním představeným (a jejich vikářům) a je úkolem vlastního práva, aby to specifikovalo. Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi důležitý úkon, který se dotýká jednotlivce, institutu i církve jako celku, často vlastní právo vyžaduje, aby se na tomto úkonu podílela rada představeného (buď souhlasem, nebo projednáním). V takovém případě by rozhodnutí o přijetí nebylo platné, kdyby představený k tomu nezískal souhlas, nebo záležitost s radou neprojednal, vyžaduje-li se jen projednání (kán. 127). Členové rady svým vyjádřením přispívají k rozlišování, a jsou povinni upřímně vyjádřit svůj názor (kán. 127 § 3).
Již jsme zmiňovali, že představení mají v některých případech povinnost vyžádat si zprávu o kandidátovi. Je-li to v konkrétním případě potřebné, mohou vyžadovat i posouzení odborníků (lékařů a psychologů) ohledně zdraví, povahy a zralosti kandidáta (kán. 642).[1] „Vlastní právo může vyžadovat i jiná svědectví o požadované vhodnosti uchazeče a o tom, že přijetí nebrání překážka,“ (kán. 645 § 3) a i samotný představený, jestliže to potřebuje pro rozlišování, může „žádat i jiné informace, i pod utajením“ (kán. 645 § 4).
Dodržování předpisů obecného i vlastního práva nenahrazuje rozlišování, které je mnohem složitějším procesem. Na druhou stranu právní předpisy představují určité mantinely, uvnitř kterých rozlišování probíhá, jsou důležitými opěrnými body, které vycházejí z teologické reflexe a ze zkušenosti a nejen že rozlišování povolání nebrání, ale naopak mu napomáhají.
[1] V této oblasti je důležité, aby se představení (a formátoři) seznámili se Směrnicemi Kongregace pro katolickou výchovu týkajícími se využívání psychologických odborností pro připuštění kandidátů ke kněžské formaci z r. 2008, jejichž dodržování je vhodné i pro řeholní instituty.
Michaela Pitterová, FMA