Ženský kontemplativní život
Rubrika Kánonické právo má v časopise svoje miesto. Texty nám pripravuje česká saleziánka sestra Michaela Pitterová. Vyberáme pre vás príspevok o ženskom kontemplatívnom živote.
Papež František vydal 29. 6. 2016 apoštolskou konstituci o ženském kontemplativním životě, nazvanou Vultum Dei quarere (VDq), tj. hledat Boží tvář. Z právního hlediska je apoštolská konstituce zákon, který není součástí Kodexu kanonického práva a může dokonce měnit i některé předpisy kodexu. Kodex kanonického práva (CIC) obsahuje jen minimum kánonů týkajících se pouze mnišek, právní úpravu jejich specifické formy života nechává na mimokodexových normách, to znamená na apoštolských konstitucích a navazujících dokumentech. Mnišky se dočkaly nové právní úpravy teprve po 66 letech. Předchozí apoštolská konstituce, Sponsa Christi, byla vydaná Piem XII. v r. 1950. Na ní sice navazovaly několikrát revidované instrukce, poslední byla Verbi sponsa z r. 1999, ale základní právní úprava přečkala jak koncil, tak nový CIC.
VDq čerpá z bohaté právní tradice, obohacuje ji a přináší aktualizovanou právní úpravu. Obsahuje rozsáhlé doktrinální pojednání, v němž nejprve shrnuje historii a základní prvky kontemplativního života, a pak pojednává o dvanácti tématech, která jsou předmětem rozlišování a normativních změn. Tato témata jsou: formace, modlitba, Boží slovo, eucharistie a smíření, sesterský život v komunitě, autonomie, federace, klauzura, práce, mlčení, sdělovací prostředky, askeze. Závěr konstituce je normativní, kde ve 14 článcích předkládá základní právní úpravu vztahující se k právě vyjmenovaným tématům. Tato právní úprava je ale pouze základní, sama konstituce odkazuje na následný prováděcí předpis vydaný Kongregací pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života. Tímto předpisem je instrukce Cor orans (CO) z 1. 4. 2018.
Není možné na několika málo řádcích popsat dopodrobna novou právní úpravu, protože jen instrukce má 289 paragrafů. Nabízím tedy pouze souhrnný pohled na tuto oblast práva řeholníků.
Vztah mezi konstitucí a instrukcí
Jak již bylo řečeno, konstituce je zákon, zatímco instrukce prováděcí předpis. Kán. 34 CIC o instrukcích říká, že „vykládají ustanovení zákona a dávají pokyny pro jeho provádění“ (§ 1), jejich „ustanoveními se neruší zákon, a jestliže je některé z nich v rozporu se zákonem, nemá toto ustanovení žádnou právní účinnost“ (§ 2). VDq ve svém posledním, 14. článku, stanoví, že Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života vydá instrukci týkající se dvanácti oblastí v konstituci pojednaných.
CO upravuje pouze pět z těchto dvanácti oblastí (autonomii, federace, sdělovací prostředky, klauzuru a formaci) a to v jiném pořadí, než jsou v konstituci. Instrukce také obsahuje i některé normy, které jsou v rozporu s Kodexem kanonického práva. Normálně by tyto předpisy neměly platnost, protože instrukce nemůže měnit zákon. Aby tomu tak být mohlo, papež František výslovně tyto změny schválil, a tak je postavil na roveň zákona. Případy, kdy to udělal, jsou v instrukci vyznačeny.
Formace
Formace je prvním tématem, jímž se VDq zabývá a kterému věnuje nejvíc prostoru v normativní části (čl. 3). Základem je stálá formace, která musí být programována jednotlivými kláštery a již je potřeba podporovat i ze strany federace, zejména sdílením formačního materiálu a používáním prostředků digitální komunikace. CO k tomu přidává, že každá komunita má spolu s komunitním projektem vypracovat i systematický a celistvý plán stálé formace (č. 238) a uvádí, jakými prostředky má vyšší představená kláštera tuto formaci podporovat (č. 239).
Dalším důležitým bodem v této oblasti je formace formátorek, která má být podporována i ze strany federace. Formátorky mohou v rámci své přípravy navštěvovat formační kurzy i mimo vlastní klášter. CO pojednává o tomto tématu v části věnované federacím a říká, že tato formace je „svěřena částečně klášterům a částečně federaci“. Úkolem předsedkyně federace je rozvíjet formaci na federální úrovni a vyžadovat účast formátorek (č. 118). Federální shromáždění stanovuje formační plán pro formátorky (č. 141 i) a předsedkyně federace, ve spolupráci s federální radou, vybere vhodná místa pro příslušné kurzy a stanoví jejich trvání (č. 120, 126). Pokud by se formátorky odmítly formace účastnit, předsedkyně to oznámí Svatému stolci (č. 118).
O počáteční formaci je ve VDq řečeno, že jí musí být věnován dostatek času, což je v doktrinální (nikoli normativní) části konstituce upřesněno jako „dostatečně dlouhé období, které, nakolik je to možné, nemá být kratší než devět a delší než dvanáct let“ (č. 15). Tomuto tématu se CO věnuje velmi podrobně. Stanovuje etapy počáteční formace: aspirantát, postulát, noviciát, juniorát, i jejich délku. Aspirantát spočívá ve vzájemném poznávání kandidátky a komunity a uskutečňuje se prostřednictvím kontaktu s komunitou a obdobími prožitými v ní (č. 262). Trvání je od 12 měsíců až do dvou let (č. 268). Toto období se započítává do celkové délky počáteční formace. Postulát znamená již život v klauzuře (č. 192, 276) a trvá 12 měsíců až dva roky (č. 275). Noviciát musí trvat dva roky, přičemž druhý rok je kanonický (č. 279), tj. že absence se počítají až během druhého roku noviciátu, a když přesáhnou 14 dní, je třeba noviciát o tyto dny prodloužit, když však přesáhnou 3 měsíce, je třeba kanonický rok opakovat (kán. 649 § 1 CIC). Juniorát musí trvat alespoň 5 let, přičemž časné sliby se skládají nejprve na tři roky a pak se obnovují vždy na rok (č. 287). Období časných slibů je možné prodloužit, ale jen o tolik, aby celkové trvání počáteční formace (včetně aspirantátu) nepřesáhlo 12 let (č. 288). Ohledně trvání počáteční formace vyvstává otázka, jestli tyto nové normy platí hned pro všechny. Odpověď je, že kdo začal počáteční formaci (to znamená postulát) před publikováním CO, má právo v ní pokračovat podle toho, co platilo v tu chvíli. Pouze na ty kandidátky, které vstupují po CO, se vztahují nové normy. Navíc tyto nové normy nemají vliv na platnost formace, protože to instrukce neuvádí.
Dále pak je ve VDq zákaz náboru kandidátek z jiných zemí za účelem zajistit přežití kláštera. Poslední paragraf tohoto článku stanovuje, že pro zajištění kvalitní formace je možné podporovat formační domy pro počáteční formaci společné pro více klášterů.
Duchovní oblasti
Pod toto téma lze zařadit hned několik oblastí vyjmenovaných ve VDq: modlitba (čl. 4), Boží slovo (čl. 5), eucharistie (čl. 6), mlčení (čl. 12) a askeze (čl. 13). Konstituce vyzývá mnišky, aby zhodnotily, zda je Pán skutečně středem každého dne, aby se věnovaly lectio divina a aby kromě pečlivé přípravy slavení eucharistie stanovily přiměřené doby eucharistické adorace. Mlčení má podporovat ovzduší modlitby a kontemplace a asketické úsilí má pomoci, aby se monastický život stával více prorockým a věrohodným. VDq zve také mnišky, aby své bohatství sdílely s církví: každý klášter má určit způsoby, jak sdílet lectio divina s kněžími, jáhny, ostatními zasvěcenými osobami a s laiky (č. 5 § 2) a má dát příležitost věřícím z místní církve účastnit se eucharistické adorace (čl. 6 § 1).
Sesterský život
Zde VDq zmiňuje představené a vyžaduje od nich, aby pečovaly o vlastní formaci a nechaly se vést skutečným duchem sesterství a služby (čl. 7 § 1). CO o formaci představených říká totéž, co o formaci formátorek: federální shromáždění stanovuje formační plán (č. 141 i), předsedkyně federace zajišťuje jeho realizaci (č. 119), ve spolupráci s federální radou vybírá místa pro kurzy a stanovuje jejich trvání (č. 120, 126), vyžaduje účast představených na těchto kurzech a pokud tyto se jich neúčastní, oznamuje to Svatému stolci (č. 119).
VDq dále vyžaduje, aby komunitní projekt bral v úvahu dary každé sestry a využíval jich pro společné dobro (čl. 7 § 2).
Autonomie
Kláštery mnišek jsou autonomní (právně samostatné), to znamená, že představená kláštera je vyšší řeholní představenou a klášter nad sebou nemá žádnou právně nadřazenou strukturu, jíž by podléhal. VDq vnesla do tohoto tématu nový prvek: právní autonomie se musí zakládat na skutečné autonomii života. Stanovila také, v čem tato autonomie života spočívá: určitý počet sester, vitalita v žití a předávání charismatu, schopnost formace a řízení, kvalitní liturgický, sesterský a duchovní život, začlenění do místní církve, prostředky k obživě, vhodná klášterní budova (čl. 8 § 1). Pokud chybí tato autonomie života, je třeba začít proces doprovázení kláštera k oživení nebo k zrušení, přidružení (afiliaci) k jinému klášteru, či svěření kláštera předsedkyni federace a její radě.
CO upřesňuje, že klášter se může stát právně samostatným, jestliže má aspoň osm mnišek se slavnými sliby, pokud většina z nich není pokročilého věku (č. 39 a). Naopak, když v klášteře zůstane jen pět mnišek se slavnými sliby, klášter ztrácí právo na volbu vlastní představené, předsedkyně federace musí informovat Svatý stolec, který jmenuje komisi, jež bude hledat řešení této situace (č. 45).
Federace
VDq stanovuje, že všechny kláštery musejí být součástí nějaké federace, výjimku může povolit pouze Svatý stolec (čl. 9 § 1). Zároveň připouští, že federace nemusejí být nutně formovány podle geografické blízkosti klášterů, nýbrž i podle blízkosti ducha a tradic (§ 2). Funkce federace zde není podrobně zakotvena, zmiňuje se pomoc ve formaci a v konkrétních potřebách (§ 3). Konečně konstituce upřednostňuje právní přidružení klášterů k odpovídajícím mužskému řádu (a tedy nikoli svěření diecéznímu biskupovi podle kán. 615), podporuje konfederace a mezinárodní komise různých řádů (§ 4).
CO se tomuto tématu věnuje velmi podrobně. V první řadě rozšiřuje samotné pojetí federace. Definuje federaci (č. 7), asociaci (č. 8) a konferenci klášterů (č. 9) a stanovuje, že to, co platí pro federaci, platí i pro asociaci a konferenci (č. 13) a že povinnost být součástí federace klášter může splnit i tím, že vstoupí do asociace či konference (závěrečná ustanovení). Pro všechny tyto struktury platí, že nejsou orgány řízení, ale společenství mezi kláštery a že jejich předsedkyně nejsou vyššími představenými vůči přidruženým klášterům. Funkcí federace je podpora kontemplativního života v klášterech, zajištění pomoci v počáteční i stálé formaci a výměna mnišek a materiálních statků (č. 92). Federace a asociace sdružují samostatné kláštery stejného institutu, zatímco konference je společenství klášterů různých institutů tam, kde je obtížné nebo nemožné vytvořit federaci či asociaci. Rozdíl mezi federací a asociací není zřejmý, jedná se spíše o zachování terminologie, která se v průběhu doby vytvořila. Kláštery musejí být součástí jedné z těchto struktur nejpozději do 15. 5. 2019 (rok od zveřejnění instrukce). Orgány federace jsou předsedkyně, rada, úřady, shromáždění a řeholní asistent. Předsedkyni CO přiznává některé kompetence, jako je doprovázení řádného vizitátora při vizitaci federovaných klášterů (č. 111), možnost konat i další vizitace (č. 113, 114), péče o formaci (č. 117), informování Svatého stolce o situaci, kdy některý z federovaných klášterů ztratí skutečnou autonomii (č. 121).
Klauzura
VDq, na rozdíl od předchozích dokumentů týkajících se klauzury, nepreferuje pro mnišky papežskou klauzuru. Zdůrazňuje, že pro řeholníky je důležité oddělení od světa a vyjmenovává tři typy klauzury, typické pro kontemplativní komunity: papežská, konstituční, mnišská (č. 31). Nechává pak na každém klášteru, aby po poctivém rozlišování rozhodl, kterou formu klauzury chce přijmout, předložil toto rozhodnutí ke schválení Svatému stolci, pokud zvolí jinou formu klauzury než doposud, a věrně pak tuto formu klauzury zachovával (čl. 10).
CO definuje papežskou klauzuru a upřesňuje, že mnišská klauzura je jednou z forem konstituční klauzury. Největší změna oproti předchozím předpisům týkajícím se klauzury mnišek je ta, že dispens od klauzury je svěřen pouze vyšší představené kláštera a není již třeba zásahu diecézního biskupa nebo řeholního ordináře. Byl tak derogován kán. 667 § 4 CIC (č. 174, 175). Změněna byla také pravidla pro udělení dovolení nepřítomnosti v klášteře a pro exklaustraci. Pro delší nepřítomnost nyní platí i pro mnišky kán. 665 § 1, tedy delší nepřítomnost sestry se slavnými sliby až do jednoho roku povoluje vyšší představená kláštera se souhlasem své rady, poté, co vyslechla příslušného diecézního biskupa nebo řeholního ordináře (č. 176). Vyšší představená, se souhlasem své rady, může také povolit exklaustraci sestře se slavnými sliby, a to až na jeden rok. Předtím musí získat souhlas ordináře místa, kde bude mniška přebývat a vyslechnout mínění příslušného diecézního biskupa nebo řeholního ordináře (č. 177). Prodloužení exklaustrace až o další dva roky je v kompetenci předsedkyně federace se souhlasem její rady (č. 178).
Práce
VDq velmi stručně vyžaduje, aby i v případě, že klášter má dostatečné příjmy, se mnišky nevyhýbaly povinnosti pracovat a kláštery, pokud je to možné, přispívaly na potřeby chudých a také klášterů, které to potřebují (čl. 11).
Sdělovací prostředky
VDq se jim v normativní části nevěnuje, v doktrinální části vybízí, aby byly využívány výhradně pro formaci a nezbytnou komunikaci (č. 34). CO se tomuto tématu věnuje v kapitole o odloučenosti od světa (č. 168-171), ale nepřináší nic nového vzhledem k VDq.
Závěr
Nová právní úprava týkající se ženského kontemplativního života se snaží dát mniškám větší pravomoc rozhodovat o způsobu jejich života, než tomu bylo dosud. Zohledňuje se také různorodost kontemplativních řeholí a v určitých oblastech je nastavena větší pružnost. Důraz se klade i na rozlišování jednotlivých komunit ohledně základních prvků kontemplativního života – toto rozlišování má vyústit v projekt komunitního života, který VDq předpokládá a vyjmenovává prvky, jež projekt musí obsahovat.
Michaela Pitterová, FMA
Foto: Vatican News
Publikované v časopise Zasvätený život 01/2019.