Život v rodině i v komunitě skrývá řadu nebezpečí. Pokud je ona rodina nebo komunita živá. Všade, kde žijí lidé, může přijít a přichází ke krizím. Manželům v hrobě už krize nehrozí, není tam život.
O jaká nebezpečenství jde v řeholní komunitě? Může se takové společenství proměnit například v sektu?
Do každého kláštera vedou dvě cesty. Po té jedné jde člověk, pro kterého je život málo, a po druhé cestě jde člověk, pro kterého je život moc.
Ten první by mohl v civilním životě dosáhnout významného postavení, ale to je pro něho málo. Cítí, že je povolaný „k vyšším věcem“. Ten druhý se bojí života ve světě, a proto vyhledává klášterní azyl.
Záleží na představených komunit, aby dokázali tyto dva druhy poutníků a poutnic ke dveřím kláštera rozlišit.
Bůh tvoří originály, každý člověk je jiný. Určitým problémem může být člověk, který trpí nějakou poruchou osobnosti, tedy povahou a jednáním, které vybočuje ze širší normy.
V případě, že v komunitě žije jedinec, kterého dřívější klasifikace diagnóz charakterizovala jako „osobu po uplatnění toužící“, má snahu působit jako kondenzační jádro, tedy zaujímat pozici s mimořádnými schopnostmi, vlohami nebo tzv. charismatickými dary a poutat na sebe ostatní členy společenství. Jeho vlastností je, že dovede silně emotivně působit na ostatní a vytvoří tak uvnitř komunity jakousi subkomunitu, tedy společenství uvnitř společenství. Jedná se o určitý druh sekty.
Něco podobného může vzniknout i v rodině, kde otec nebo matka vytvoří samostatný klan.
Představení komunit musí s touto možností počítat a včas zabránit rozvoji takové subkomunity, která rozbije klášterní společenství.
Není vyloučeno, že celé společenství, tedy celý klášter podlehne takové tendenci a chová se jako sekta i navenek. Jsou jiní než bratři nebo sestry v ostatních klášterech, jsou lepší a samospasitelní.
Vzniku takových sekt uvnitř i navenek působících musí představení věnovat pozornost.
Max Kašparů
Článok bol publikovaný v časopise Zasvätený život 02/2021.