Nesúď knihu podľa obalu

Georges Mondo, SVD

„Nesuď knihu podle obalu.“ Tak mohu zatím shrnout své misionářské zkušenosti v České republice. Velmi často se mě lidé ptají, jak je možné, že černý africký kněz a misionář může misijně působit v této zemi.

Všechno začalo během studia mého posledního roku teologie v Ghaně. Předtím než jsem složil své poslední řeholní sliby ve Společnosti Božího Slova, musel jsem generálnímu představenému napsat dopis se žádostí o přijetí věčných slibů a navrhnout mu tři místa, kde bych chtěl pracovat po svém kněžském vysvěcení jako misionář. Jeden z návrhů bylo působení ve Slovenské provincii (Česká a Slovenská republika jsou sloučeny do jedné provincie dohromady).

Generální představený mě proto ve své odpovědi na mou žádost jmenoval do Slovenské provincie, jak jsem si přál. Moji spolužáci byli jmenováni do Ruska, Botswany, Keni, Toga a Ghany.

Misie Česko

Později mě informoval otec Ján Halama, tehdejší provinciál, že budu pracovat v České republice. Opravdu jsem o této zemi moc nevěděl. Všechno, co jsem věděl, bylo, že Česko a Slovensko byly kdysi jednou zemí. Věděl jsem také, že Ghana porazila Českou republiku v roce 2006 v mistrovství světa ve fotbale. Proto jsem začal hledat na internetu, abych se dozvěděl více o zemi, o lidech a o kultuře. Prošel jsem svým prvním šokem, když jsem se dozvěděl, že mnoho lidí v České republice nechodí do kostela. Neidentifikují se s žádným náboženstvím. Někteří říkají, že je to jedna z nejvíce ateistických zemí na světě.

Proto jsem si už při příchodu do země představoval, jak budu kázat prázdným kostelům. Přesto jsem se jako misionář vlastně nemohl dočkat, až to zažiju doopravdy.

Získání víza do České republiky nebylo příliš snadné. Trvalo mi šest měsíců, než jsem dostal povolení přicestovat. Mezitím jsem musel předložit velvyslanectví mnoho administrativních dokumentů. Rozumím tomu, bylo to v době, kdy začala uprchlická krize a každá země zpřísňovala svou zahraniční politiku. Po dlouhém čekání jsem konečně dostal pracovní vízum.

Misie kaplan

Prvního července 2015 jsem přijel z Ghany do Prahy. Přišel jsem jako zaměstnanec Litoměřické diecéze. Nejprve jsem byl oficiálně jmenován kaplanem v Mimoni. Protože jsem však neuměl český jazyk, musel jsem se ho učit rok ve škole v Praze. V době, kdy jsem se učil jazyk, jsem působil v naší farnosti v Praze – Uhříněvsi.

Po jazykové výuce jsem se přestěhoval do Kolína s otcem Janem Halamou, abychom převzali novou farnost od diecézních kněží. Tedy od července 2016 jsem kaplanem v Kolíně.

Co mohu říci o mém apoštolátu v České republice?

Je pravda, že jen málo lidí chodí do kostela nebo se identifikuje s institucionálním náboženstvím. Nicméně po mých příležitostných setkáních se všemi druhy lidí si uvědomuji, že mnoho z nich ve skutečnosti není ateisty tak, jak se to obvykle udává a říká. Ve skutečnosti mnozí lidé věří v jakousi energii, která vládne světu. Nechtějí tomu říkat „Bůh“ ani nechtějí být připojeni k církvi. Lidé chtějí být osvobozeni od církevních norem a závazků. Často mi lidé říkají: „Já věřím, ale nepotřebuji církev.“

Kdo věří v Boha v Česku, ví proč

Někteří lidé nejsou věřící, protože se od dětství nikdy s tématem víry či náboženství nepotkali a nebyli vychováni v křesťanské víře. Většina z těchto lidí je ale pak velmi otevřena, když se jednou setkají s lidmi, kteří žijí svou víru autenticky a jsou osloveni. To může také vysvětlovat rostoucí počet dospělých, kteří se nechávají pokřtít v dospělosti.

Pro mě je tato zkušenost něco zcela nového. Když vidím, že jsou lidé teprve pokřtěni jako dospělí, vidím něco, co jsem dosud vůbec neznal, protože v Kongu nebo v Ghaně jsou lidé vždy pokřtěni jako děti a vyrůstají v křesťanském prostředí. Dobrá věc na tom je, že tito konvertité berou velmi vážně svou víru, často žijí horlivější náboženský život než ti, kteří odmalička vyrůstali v křesťanské rodině. Být křesťanem v České republice je náročnější než jinde. Křesťané jsou často terčem posměchu. Mnoho lidí se dívá na křesťany jako na podivné lidi. Proto se někteří křesťané bojí veřejně deklarovat svou víru, hlásit se ke Kristu.

Znám to dost z blízka, protože učím náboženství skupinu dvaceti starších dětí. Mnozí z nich jsou jedinými věřícími ve třídě. Velmi často se jejich víře spolužáci posmívají. Naše setkání jsou proto jedinou dobou, kdy se tyto děti potkávají s vrstevníky, kteří ctí stejné hodnoty a nemusí je neustále obhajovat v celkově náboženství nepřátelském prostředí, jakým je například škola.

Dalším bodem je, že i když je zde jen málo křesťanů, právě tito jsou velmi uvědomělí a dobří křesťané. Kdo zde věří v Boha, ví proč a ví, jaký to má smysl i cenu. To mě hodně motivuje k další práci s nimi.

Pronásledovaní církve anebo nezájem o její poselství?

Uvědomil jsem si také, že obecně existuje velmi špatná mentalita namířena proti církvi. Lidé špatně reagují, když se něco ve veřejném prostoru týká církve nebo náboženství. V našem městě máme sedm základních škol a gymnázium. Ale v žádné z těchto škol nemůžeme učit náboženství, protože to většina ředitelů nechce. Nechce se mi mluvit o tom, co se děje s restitucemi církevního majetku atd.

Jaké jsou výzvy a potíže, se kterými se setkávám?

Jako cizinec v této zemi je moje první výzva jazyk. Poznání českého jazyka mi může výrazně pomoci v mém apoštolátu. Proto se každý den snažím naučit něco nového. Jazyková bariéra mi však nebrání v interakci s ostatními lidmi. Mám mnoho přátel mezi křesťany a nekřesťany. Navíc jsou to lidé, kteří mi pomáhají zlepšit mé znalosti českého jazyka. Například různí lidé opravují mé kázání a texty.

Rasizmus v praxi

Další výzva se týká rasy. Jsem černý Afričan. V několika případech se stalo, že lidé odmítli moji službu, protože jsem černý. Jednou během návštěvy nemocných mi jedna stará žena řekla, že nechce, aby ji navštěvoval černý kněz. A zas jednou jistá rodina chtěla kněze na pohřeb. Když však slyšeli, že jsem jediný kněz k dispozici, změnili plán a objednali řečníka. Při práci s lidmi se někdy setkávám s těmito špatnými zkušenostmi. Můžu jim říkat měkký rasismus, protože jsem nikdy nebyl fyzicky napaden. Nicméně, podpora a pomoc, které dostávám od mnoha jiných lidí, zastíní tyto špatné zkušenosti. Mnozí lidé jsou naopak velmi rádi, když je navštěvuji. Například, babičky v domově pro důchodce mě nazývají „fešák“ nebo „usměvavý kněz“. Byl jsem také již jako kněz přítomen na celé řadě svateb nebo křtů dospělých lidí a dětí.

Inkulturace, základ pro službu

Pokud jde o českou kulturu, nikdy jsem neměl problém s integrací. Během našich studií jsme totiž jako misionáři právě na tyto úkoly systematicky připravováni. Měli jsme kurzy misiologie, antropologie, sociologie a inkulturace. Ty nás naučily techniku pro hladkou integraci do nové kultury. Také během pěti let studia v Ghaně jsem v čase velikonočních svátků, vánočních svátků a letních prázdnin žil v různých vesnicích a různých regionech. Pro získávání zkušeností jsem se musel stýkat s novými lidmi, žít s nimi, učit se novému dialektu, jíst jiné jídlo a přizpůsobit se nové kultuře. Bylo to náročné, ale velmi užitečné. Jeden z našich učitelů nám jednou řekl: „Tvrdě v tréninku – na hřišti snadno.“

Proto jsem schopen vycházet dobře s různými lidmi ve své pastoraci. Jsem otevřený a společenský. Mám rád společnost. Například hraju fotbal s lidmi z města. Jsem také hráčem fotbalového Kněžského českého týmu. Podílím se na některých aktivitách mladých skautů a mnoha dalších věcech, které dělám s lidmi. Nemám problém s jídlem a pivem.

Česko, krajina naděje

Jedním slovem mohu říci, že jsem spokojen s možnostmi svého apoštolátu v České republice. Jsem šťastný, protože jsem sem nepřijel s velkými očekáváními ani ambicemi. Přišel jsem jako člověk, který je připraven učit se od lidí a nabízet to, co je a má. Vždy se snažím na život dívat pozitivně. Situace církve v České republice je mnohem lepší, než jsem si představoval. Mohu také říci, že je mnohem lepší než v některých takzvaně křesťanských zemích na západě. Vždy jsem hrdý, když se mohu podělit o své zkušenosti s ostatními spolubratry, kteří pracují v různých zemích. I když jsem tady jediný africký černý kněz, vím, že nejsem na špatném místě.

Uverejnené v časopise Zasvätený život 2/2019