Vztahy mezi řeholníky a biskupy v apoštolátu

Téma vztahů mezi biskupy a řeholníky se stalo velmi aktuálním po 2. vatikánském koncilu, který naukou o společenství Církve vzbudil nové otázky v této oblasti. Zde se budeme zabývat vztahy mezi řeholníky a biskupy v apoštolátu, jak jsou kodifikované v Kodexu kanonického práva.

Od Koncilu po Kodex

Druhý vatikánský koncil se vztahy mezi biskupy a řeholníky v apoštolátu zabýval ve dvou dokumentech. Věroučná konstituce o Církvi Lumen gentium toto téma zmiňuje jen okrajově: pouze vyžaduje od řeholníků, aby při vykonávání úkolů v Církvi projevovali biskupům úctu a poslušnost podle církevních zákonů (LG 45).

Zato však Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus se zabývá apoštolátem řeholníků v diecézi podrobněji. I když na prvním místě zdůrazňuje, že nejdůležitějším apoštolátem a přínosem řeholníků je modlitba, skutky pokání a příklad života, povzbuzuje je, aby se stále více účastnili apoštolátních děl (ChD 33), a připomíná jim, že zvláštním způsobem patří k diecézní rodině a mají v ní stále více pomáhat hierarchii s apoštolátem (ChD 34). Stanovuje pak některé principy týkající se apoštolátu řeholníků v diecézi: oddaná poslušnost a úcta biskupům a snaha vycházet jim vstříc; povinnost řeholníků zůstávat věrni duchu svého institutu a jeho disciplíně; podřízenost biskupům všech řeholníků bez rozdílu (i exemptních) v tom, co se týká vnějšího apoštolátu; potřeba koordinované spolupráce mezi řeholníky navzájem i mezi nimi a diecézním duchovenstvem (ChD 35).

Následující vývoj a problémy, které vyvstaly, vedly k tomu, že v roce 1978 příslušná dikasteria římské kurie – Posvátná kongregace pro biskupy a Posvátná kongregace pro řeholníky a sekulární instituty – vydaly dokument Mutuae relationes (MR) o vztazích mezi biskupy a řeholníky v Církvi.[1] Přestože Kodex kanonického práva z roku 1983 upravil tyto vztahy právními normami, MR neztrácejí svou platnost a aktuálnost, protože předkládají jak zásady, na nichž se normy zakládají, tak i směrnice a pravidla, které vhodně objasňují a doplňují příslušné kánony Kodexu. Je, samozřejmě, potřeba znát a aplikovat předpisy obsažené v Kodexu, ale je stejně tak důležité znát dokument MR a řídit se jím, jak k tomu konec konců nabádá dokument Bratrský život ve společenství z roku 1994, který vybízí řeholníky vzít MR znovu do ruky, aby se oživil duch pravého communia mezi řeholním společenstvím a místní církví.[2]

Je pravda, že z mnoha stran je pociťována potřeba dokument MR aktualizovat. Tento proces byl již zahájen: Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života spolu s Kongregací pro biskupy revizi MR připravují a za tím účelem byl 2. května 2016 konferencím vyšších řeholních představených poslán příslušný dotazník. Nový dokument by měl být kompletnější a brát v úvahu i řeholnice a ostatní zasvěcené osoby a nikoli jen řeholní kněze. Jedná se tedy o „vylepšení“ stávajícího textu, nikoli o jeho zrušení.

Východiska apoštolátu řeholníků

Vztah mezi biskupy a řeholníky vychází z principů společenství v Církvi. Poslání v Církvi není svěřeno jen některým skupinám věřících, všichni křesťané mají účast na poslání, které Bůh svěřil Církvi, každý však podle vlastního postavení (kán. 204 § 1). Církev je řízena nástupcem Petrovým a biskupy ve společenství s ním (kán. 204 § 2), kteří jsou nástupci apoštolů a jsou v Církvi pastýři (kán. 375 § 1). Všichni křesťané ve svém vnějším jednání musejí vždy zachovávat společenství s Církví (kán. 209 § 1) a plnit povinnosti, které mají jak vůči celé Církvi, tak vůči místní církvi (kán. 209 § 2).

Vlastní charakteristika řeholníků je jejich zasvěcení Bohu, jímž se zvláštním způsobem spojují s Církví a její činností ke spáse (kán. 573 § 2). Jejich stav přísluší nerozlučně k životu a svatosti Církve (kán. 207 § 2), a proto jej musí všichni v Církvi podporovat (kán. 574 § 1). Zvláště biskupové mají vždy dbát na to, aby instituty zasvěceného života zůstávaly věrné duchu zakladatelů a svým zdravým tradicím (kán. 576) a respektovat a chránit jejich spravedlivou samostatnost života (kán. 586 § 2).

Biskup jako pastýř své diecéze je zodpovědný i za všechna apoštolátní díla v ní. Jeho úkolem je podporovat v diecézi různé způsoby apoštolátu, řídit a koordinovat veškerou apoštolátní činnost a přitom dbát na to, aby byla zachována vlastní povaha každého díla (kán. 394 § 1). Jeho úkolem je také vybízet věřící, aby plnili povinnost konat apoštolát, podle svého postavení a schopností (kán. 394 § 2).

Apoštolát řeholníků má dva charakteristické rysy: svědectví a úzké spojení s Církví. Prvním a hlavním apoštolátem všech řeholníků – jak kontemplativního života, tak těch, kteří se věnují vnějším apoštolátním dílům – je svědectví zasvěceného života, které jsou povinni podporovat modlitbou a pokáním (kán. 673). Úzké spojení s Církví vnějšího apoštolátu vyjadřuje kán. 675 § 3: „Apoštolátní činnost, konaná jménem a z pověření Církve, se provádí v jejím společenství.“ Zde je vystihnut vztah mezi apoštolátem řeholníků, Církví a jejími pastýři. Nastíním zde proto význam jednotlivých termínů. Činnost je konána jménem Církve, má-li následující dva rysy: reprezentuje-li celý Boží lid tím, že je konána v duchu Církve, v souladu s její povahou a posláním, a zároveň je-li udržováno úzké spojení s hierarchií, jejímž úkolem je vést Církev. Pověření více zdůrazňuje zodpovědnost, kterou hierarchie přijímá za určitý apoštolát a dává mu tak záruku eklesiality. Z pověření také vyplývají určité vzájemné závazky mezi oběma stranami. Společenství s Církví má více aspektů, zahrnuje společenství s Bohem[3], přijetí učitelského úřadu papeže a biskupů, zachovávání všech povinností k všeobecné Církvi i k místní církvi, uchovávání vlastní charismatické identity (protože to znamená zůstávat věrní úkolu, který Duch Svatý svěřil institutu uvnitř společenství mystického těla Církve), spolupráci s dalšími členy Církve.

Apoštolát řeholníků v diecézi podle kánonů

Vztah řeholního institutu s konkrétním biskupem se navazuje ve chvíli, kdy představení zřídí řeholní dům v určité diecézi. K tomu potřebují písemný souhlas diecézního biskupa (kán. 609 § 1). Když biskup tento souhlas dá, zároveň s ním automaticky uznává některá práva, která institutu patří (kán. 611): vést život podle vlastní povahy a cílů; konat činnost, která je institutu vlastní, v souladu s právem[4] (biskup ale může toto právo omezit v okamžiku, kdy dává souhlas se zřízením domu, nikoli však později); u duchovenských společností (klerických institutů) mít kostel a konat v něm bohoslužby.[5] Souhlas diecézního biskupa je pak také potřeba, když představení chtějí určit řeholní dům k jiným apoštolátním dílům než těm, pro něž byl ustanoven (kán. 612).[6]

Vztah mezi biskupem a řeholníky se však neomezuje jen na otázky spojené se zřízením řeholního domu. Ve veškerých projevech vnějšího apoštolátu (péče o duše, veřejné bohoslužby, apoštolátní díla) řeholníci podléhají moci biskupů a jsou povinni prokazovat jim oddanou poslušnost a úctu (kán 678 § 1). Zároveň však podléhají i vlastním představeným a musejí dodržovat disciplínu vlastního institutu. Toho si musejí být vědomi jak sami řeholníci, tak i biskupové (kán. 678 § 2).

Mimoto společenství v místní církvi vyžaduje náležitou koordinaci apoštolátu pod vedením diecézního biskupa. Je proto třeba, aby se při organizování apoštolátních děl řeholní představení vždy dohodli s biskupem (kán. 678 § 3) a je potřeba podporovat také spolupráci mezi různými instituty a mezi nimi a světskými duchovními (kán. 680).

Zvláštní pozornost zasluhují díla, která biskup svěřuje řeholníkům (to znamená, že dílo i nadále patří diecézi). V tomto případě je závislost řeholníků na biskupovi mnohem silnější, protože tato díla přímo podléhají jeho řízení a vedení. To však neznamená, že řeholníci, kteří pracují v těchto dílech, jsou vyvázaní z poslušnosti představených nebo že by se biskup při organizaci těchto děl nemusel domlouvat s představenými (kán. 681 § 1). V těchto případech je povinnost uzavřít písemnou dohodu mezi diecézním biskupem a příslušným představeným. V dohodě musí být přesně určeno vše, co se týká díla, řeholníci, kteří v něm budou pracovat, a ekonomické otázky (kán. 681 § 2).[7]

Biskup také může udělit některému řeholníkovi (řeholnici) církevní úřad v diecézi.[8] V tomto případě však musí jednat po dohodě s příslušným řeholním představeným: buď konkrétního řeholníka navrhne představený, nebo ho navrhne biskup, ale v tomto případě s tím musí představený souhlasit (kán. 682 § 1).[9] Takový řeholník může být odvolán jak biskupem, tak řeholním představeným. V případě odvolání není potřeba, aby s tím oba (biskup a představený) souhlasili, stačí, aby se vzájemně informovali (kán. 682 § 2).[10]

Biskup má také právo vizitace apoštolátních děl na území své diecéze, a to i děl, která patří řeholníkům: kostely a kaple řeholníků, do kterých mají křesťané trvale přístup, školy a jiná díla náboženská nebo charitativní, ať duchovní nebo majetková (ne však školy, které jsou výlučně určeny vlastním členům společnosti) (kán. 683 § 1). Co se týká škol, biskup má také právo vydávat předpisy týkající se všeobecného pořádku v katolických školách, závazné i pro školy, které řídí řeholníci (kán. 806 § 1).

Když biskup při vizitaci shledá nepořádky, musí nejdříve vyrozumět představeného, který má povinnost zakročit. Když tak neudělá, biskup má právo přijmout sám příslušná opatření (kán. 683§ 2).

Spolupráce v církevním společenství

Právě popsané „technické normy“ jsou důležité a napomáhají nekonfliktnímu působení řeholníků v diecézích. Samy o sobě však nemohou obsáhnout celé bohatství přítomnosti a působení řeholníků v místní církvi. Kromě již zmiňovaného dokumentu Mutuae relationes je určitě třeba vzít znovu do rukou dokumenty Bratrský život ve společenství č. 60 a Vita consecrata (VC) č. 48 – 50. Bratrský život ve společenství zdůrazňuje především přínos, kterým je charisma řeholního společenství pro partikulární církev, a nutnost vzájemného poznání mezi řeholníky a biskupy a znalost vzájemných kompetencí. Vita consecrata, kromě jiného, zdůrazňuje důležitost srdečného a otevřeného dialogu mezi biskupy a řeholními představenými, který napomáhá k plodné a harmonické spolupráci v církevním společenství.

Na závěr je dobré připomenout, že důležitým úkolem v oblasti apoštolátu zasvěceného života je rozvíjet v Církvi spiritualitu společenství (VC 46), která má složku jak duchovní, tak praktickou, a zahrnuje vztahy na všech úrovních místní církve.[11] „Zatímco právnická moudrost stanoví pro spoluúčast přesná pravidla, čímž zjevuje hierarchickou strukturu Církve a zamezuje pokušení ke svévoli a neopodstatněným nárokům, vtiskuje spiritualita společenství institucionálnímu řádu duši a vede jej k důvěře a otevřenosti, která plně odpovídá důstojnosti a zodpovědnosti každého člena Božího lidu“ (NMI 45).

Význam ekleziologie společenství pro vztahy mezi řeholníky a biskupy je znovu potvrzen i v dotazníku ohledně revize MR, který zároveň upozoňuje i na důležitost vztahu mezihierarchickými a charismatickými dary v církvi, který je rozveden v dopisu Kongregace pro nauku víry Iuvenescit Ecclesia.

Michaela Pitterová, saleziánka

 

[1] Mutuae relationes: Direktivy pro vzájemné vztahy mezi biskupy a řeholními křesťany v církvi, 14. května 1978, in Zasvěcený život ve světle reformy II. vatikánského koncilu (Dokumenty z let 1964 – 1997). Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1997, 105 – 136.

[2] Srov. Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života, Congregavit nos in unum Christi amor: Spojila nás vjedno Kristova láska, 2. února 1994, č. 60, in Zasvěcený život ve světle reformy II. vatikánského koncilu, 457.

[3] Kán. 663 § 1: „První a hlavní povinností všech řeholníků je rozjímání o božských věcech a vytrvalé sjednocení s Bohem modlitbou.“ Kán. 675 § 2: „Apoštolátní činnost vždy vychází z důvěrného spojení s Bohem, který ji posiluje a podporuje.“

[4] Např. pro založení školy je třeba souhlasu diecézního biskupa (kán. 801).

[5] Ke stavbě kostela na konkrétním místě však potřebují výslovné dovolení biskupa, nestačí dovolení ke zřízení řeholního domu (kán. 1215, § 3).

[6] Chce-li pak řeholní institut řeholní dům zrušit, nepotřebuje k tomu souhlas diecézního biskupa, musí však tuto záležitost s biskupem projednat (kán. 616 § 1). To znamená, že to nestačí biskupovi oznámit, je potřeba se s ním o tom poradit.

[7] Takovou smlouvu je potřeba uzavřít i v případě, že biskup svěří farnost klerickému řeholnímu institutu (kán. 520 § 2).

[8] Definici církevního úřadu podává kán. 145 § 1: Církevní úřad je jakákoliv trvalá služba, ať z ustanovení Božího nebo církevního, zřízená k dosažení duchovního cíle.

[9] Jedná-li se o ustanovení rektora kostela, který patří některému klerickému institutu, biskup ustanoví toho, koho navrhl představený (kán. 557 § 2).

[10] Toto pravidlo platí i o zbavení úřadu faráře, který je členem řeholního institutu (kán. 538 § 2) a úřadu rektora kostela (kán. 563).

[11] Jan Pavel II., Novo millennio ineunte: Apoštolský list na závěr jubilejního roku 2000 (NMI), 6. ledna 2001, č. 43 – 45. Praha: Sekretariát ČBK, 2001, 34 – 36.