Doubravka Mazancová, ISMM: Nejhorší je zůstat nerozhodní

Článok je prevzatý z Magazínu Signaly.cz s dovolením šéfredaktorky a autorky tohto príspevku.


Tatam je doba, kdy o životní cestě svých dětí rozhodovali rodiče a jejich materiální možnosti. Dneska se může každý z nás pustit skoro do čehokoli, co ho napadne. A není na to žádný spěch, školy a zaměstnání lze měnit, dokonce i výměna partnera neznamená zkaženou pověst do konce života… Tuhle svobodu si ovšem nijak zvlášť vědomě neužíváme, občas ji vnímáme jako tíživou. Co když se rozhodnu špatně? Lepší bude se zatím držet nějakého provizoria… Komu váhání a provizoria nevyhovují, ale cítí, že by se mu hodila pomoc někoho zkušenějšího, může se obrátit o radu, třeba na někoho z Národního týmu pastorace povolání. O obtížích rozlišování a pomoci s ním jsem mluvila s jednou z jeho členek, sestrou Doubravkou Mazancovou.

Přišla mi od Tebe pozvánka na Mezinárodní setkání koordinátorů pastorace povolání. To je docela krkolomný název akce, a ne každému může být jasné, co si pod tím představit. Mezinárodní setkání, to je ještě jasné. Koordinátor, pastorace, povolání, to je srozumitelné jednotlivě, ale co znamená toto spojení? Kdo je zván a čím se zabývá?

Pod tímhle, jak říkáš „krkolomným názvem“ se skrývá akce určena všem, kdo pracují s mladými a pomáhají jim rozeznat jejich životní cestu. Povolání chápeme široce, nejenom k řeholnímu život, ale i k manželství nebo životu singl. Snažíme se zorientovat v tom, co dnešní mladí prožívají, jak s nimi komunikovat a pochopit jejich svět, abychom je mohli v hledání životní cesty efektivně doprovázet.

Komu je setkání určeno?

Největší část účastníků jsou řeholníci a řeholnice, v menším množství se účastní diecézní kněží. Společným jmenovatelem je to, že jsou v kontaktu s mladými a nějakým způsobem je doprovázejí.  Nejčastěji jsou v kontaktu s mladými v rámci práce ve farnostech, školách nebo internátech. Setkání je otevřené všem, kdo mají zájem o nabízená témata. 

Takže lidé žijící v manželství v týmu nemáte?

V týmu ne, jsme tu zástupci z různých diecézí – za každou diecézi by měl být aspoň jeden – ale jsme buď řeholníci nebo diecézní kněží. Každý z nás má kontakty na další lidi, centra pro rodinu atd. ve své diecézi.

Znám rozlišovací exercicie, které pořádají jezuité v Kolíně. Jaké jiné možnosti mají mladí lidé, kteří se chtějí rozhodovat zodpovědně, a nejen podle toho, co jim aktuálně dělá radost?

Pokud mladý člověk neví, na koho se obrátit, a hledá na internetu, může narazit na náš web hledampovolani.cz. Web funguje jako jednoduchý rozcestník, kde si vybere odkazy na hledaný směr (seminář, řehole, manželství). V odkazech se pak dají najít možnosti různých setkání, duchovních cvičení i pobytů (např. v klášteře). Nebo může napsat nám na adresu povolanitym@gmail.com a někdo z týmu se mu bude věnovat.

Velice užitečné je také mít někoho, kdo nás na životní cestě duchovně doprovází. Existuje již celkem široká síť vyškolených doprovázejících, mezi nimiž je i hodně laiků.

Mladý člověk ale někdy nehledá, nýbrž se „plácá“. Školíte, resp. informujete nějak i faráře obecně, aby věděli, co postpubertálním bytostem z farnosti nabídnout? 

Právě tato konference je vlastně takové školení. Nevyvíjíme žádnou jinou aktivitu směřovanou směrem k diecézním kněžím. To si asi každá diecéze řeší ve své režii. Ale není to špatný nápad. Možná bychom se nad tím mohli zamyslet. Díky za inspiraci.

Pomáhat někomu rozeznat Boží vůli není jednoduché. Vlastní rodiče to mají obzvlášť těžké, protože mají své představy, co by z jejich dítěte mohlo být. Jaké vlastnosti a vzdělání potřebuje ten, kdo nemá mladého člověka někam strkat a má mu pomoci najít jeho vlastní cestu, ke které ho Bůh volá?

Už s tím označením „Boží vůle“ je trochu problém :))). Bůh nás obdaroval nějakými talenty, schopnostmi, vlastnostmi, tělem atd. Naším životním úkolem je své dary poznávat a hledat, kde nejlépe je můžeme uplatnit pro náš osobní růst a pro dobro lidí kolem nás. Myslím si, že Bůh nechává hodně na nás samotných, respektuje naši svobodu a rozhodnutí. Podpoří nás a je nám nablízku, ale není to tak, že na nás zanevře, když nesplníme Jeho plán.

Základní pravidla pro rozlišování nám nabízí sv. Ignác z Loyoly. To by ale byla kapitola sama pro sebe. 🙂

Ten, kdo druhého doprovází, má v plném slova smyslu pouze doprovázet, tzn. jít vedle člověka, který mu otevírá své nitro a mluví o svém životě. Nemá ho někam strkat ani táhnout. Proto se vyhýbáme i termínu „duchovní vedení“. Velmi pomůže, když pozorně naslouchá a umí položit dobrou otázku. Doprovázený si sám vlastně tímto způsobem najde odpovědi.

Takže by to měl být spíš psycholog než farář, alespoň tím způsobem práce? Popisovaný přístup mívají spíš psychologové, faráři častěji ten „strkací“, pokud se tedy vůbec mládeži věnují. Člověka napadá: učí tohle někdo seminaristy? Říká jim, jak mluvit s mladými lidmi?

Nevím, co se učí v semináři. Doufám, že tam pamatují i na tyto oblasti. Studium psychologie se hodí, ale není k doprovázení vůbec potřeba. Spíš jde o jistou dávku empatie a citlivosti vůči druhému člověku. Inspirovat nás může to, jak se Bůh Otec chová k nám samotným. (Pokud tedy máme dobrý obraz Boha). Důležité je, že doprovázející vnímá sebe jen jako služebníka, hlavním je vždy Bůh, kterému se dává prostor. 

CSM v Hradci Králové 2022.

Jak „koordinátory pastorace povolání“ připravujete vy ve vašem týmu?

Nabízíme několikadenní společné formační setkání, které se koná jednou do roka obvykle na Velehradě. Součástí je duchovní program, vzájemné předávání zkušeností i hledání nových cest, jak v pastoraci postupovat. Vždy zveme několik přednášejících z Čech i ze zahraničí, kteří mají k tématu povolání a pastorace mladých co říci. Jde samozřejmě také o povzbuzení těch, kdo se pastoraci věnují. 

Jinak než v rámci tohoto setkání s koordinátory nepracujete?

My ne, ale to neznamená, že nemají jinou možnost se nějak posouvat. Každý řád či seminář dbá o vzdělání a formaci svých formátorů. Spíš mi přijde, že nabídka kurzů, konferencí, setkání atp. u nás i v zahraničí je tak veliká, že člověk neví, co si vybrat. Zmínit můžeme třeba Konferenci Krize identity, která se konala teď v únoru v Brně a také nabízela velmi zajímavý program.

To je vlastně pravda. 😊 Jaké metody používáte při práci s mladými?

Základní metody jsou prastaré. Být jim nablízku, být k dispozici. Naslouchat, přijímat a brát vážně jejich život i je samotné. Důležité je vidět v nich to, co v nich vidí Bůh. I když se třeba zrovna plácají v různých problémech a otázkách. Jsou krásní, mají velkou cenu a příslib budoucnosti. Musí pocítit, že jsou prostě milovaní jenom proto, že jsou.

Další přístup se liší podle konkrétní situace, v níž se mladý člověk nachází a podle toho, co potřebuje.

Pořád mi z toho vychází, že důležité je, aby iniciativu vyvinul mladý člověk sám. V které chvíli je dobré se začít ptát? Existuje chvíle, kdy je ještě moc brzo, nebo kdy je naopak už pozdě?

Řekla bych, že je to celoživotní zadání každého člověka – odkrývat každý den, jakou výzvu (dar) pro mě Bůh připravil pro tuto konkrétní chvíli. Mladý člověk je postaven před otázku, čemu se chce v životě věnovat a je dobře, když se nad ní dobře zamyslí. Není to však první a poslední situace, kdy se musí rozhodovat. 

Někdo již od dětství „ví“, že jednou bude lékařem a cítí to jako své životní poslání. Jiní to zjišťují dlouho a stojí je to více námahy. Někteří se pro manželství nebo kněžství rozhodnou i ve vyšším věku. Je pravda, že s vyšším věkem je také vyšší riziko, že daná osoba bude hůře procházet třeba řeholní formací, když už si zvykla na svůj styl, pohodlí či příjmy. V našem řádu ale máme třeba jednu sestru, která vstoupila jako vdova a jezdí ji navštěvovat vnoučata. Znám i kněze, kteří byli vysvěceni jako vdovci. I v řádu nebo v semináři je dán dostatek času na „vyzkoušení“ daného životního stylu a v prvních letech je vždy možné odejít bez komplikací.

Když se člověk rozhoduje, často tak reaguje na svou situaci a v jednotlivých okolnostech hledá Boží vůli. „Nikdo mě nechce“ si přetlumočí jako „Mám jít do kláštera“. Nebo „Jde mi to skvěle s dětmi“ se změní na „Musím se vdát a pořídit si hodně potomků“. Jaký je správný postup, jak uvažovat nad svými dary, vlastnostmi dobrými i špatnými, nad tím, co se nám aktuálně děje, aby člověk zbytečně nevrážel do zcela nevhodných dveří?

Pokud vrazíme do špatných dveří a ty dveře jsou rozumné, dají nám brzy zpětnou vazbu, že tudy bychom se raději ubírat neměli. Nějak se v životě rozhodnout musíme, ale není dobré brát to jako jedinou životní možnost. Myslím si, že je fajn si udržovat určitou míru otevřenosti a bdělosti vůči tomu, co s námi dané rozhodnutí dělá. Jestli cítím pokoj, radost,… nebo tíseň, neklid atd. To jsme opět u toho sv. Ignáce. 😊

Když jsem vstupovala do kláštera, řekla jsem Bohu, že takhle to momentálně vnímám jako svou životní cestu a jdu tedy do toho. Pokud to ale tak není, že ho prosím, aby mi to dal nějak poznat. Podobné to asi je, když s někým začneme chodit. Taky je tu čas, abychom vnímali, jak se s tím člověkem cítíme, atd. Finální rozhodnutí děláme po nějakém čase a ujištění se, že je to ono. I ta druhá strana se rozhoduje, ne jenom my.

Nejhorší je asi zůstat nerozhodní. To znamená, že jsme se rozhodli pro nerozhodnost, a to nás nikam neposune a nevydáme se ani po jedné z cest. Nebojme se pro poznávání povolání něco udělat. Ani bychom se neměli zaleknout náročnosti cesty toho kterého povolání. Pokud tam je moje místo, Bůh mi bude pomocníkem a rozhodně jeho pomoc pocítím.

Na otázky odpovídala s. Doubravka Mazancová, ISMM z Komunity sester Matky Božího milosrdenství ve Dvoře Králové n. L.,  pastorační asistentka a členka Národního týmu pastorace povolání. Fotografie pocházejí z archivu Doubravky Mazancové.

Alena Theodora Dvořáková / magazin.signaly.cz