Sestra Marta Mazzero, CSTF: Brali jsme k sobě bezdomovce a snažili se změnit svět

Článok je prevzatý z Magazínu Signaly.cz s dovolením šéfredaktorky a autorky tohto príspevku.

---

Když se objevila v Praze, byla napřed trochu nesmělá. Díky svému studiu ruštiny se ale brzy zorientovala, začala mluvit česky a projevila se taková, jaká je: veselá, komunikativní, přátelská… Sestra Marta patří k řeholnímu institutu sester karmelitek sv. Terezie, které můžete znát třeba od pražského Salvátora nebo z kolínského exercičního domu. Ráda se směje, ráda tančí, ráda se seznamuje s novými lidmi…  „Reklama na řeholní život,“ řekl o ní jeden kněz. Tak tedy jedno reklamní okénko, ve kterém můžete zjistit, jak se ze studentky jazyků stane karmelitka, kudy vede cesta z Benátek do Prahy, proč někomu nestačí vztah s jedním člověkem a co si sestra Marta myslí o moralizování. 

Patříš k řeholnímu institutu sester karmelitek sv. Terezie, pocházíš z Itálie, žila jsi nějakou dobu v Praze a teď jsi zase zpátky v Itálii. Můžeš, prosím, napřed představit vaše společenství? Karmelitky si člověk obvykle představuje zavřené v klauzuře, s možností maximálně poslat dopis nebo s někým chvíli mluvit přes mřížku v hovorně. Vás ale může člověk potkat nejen při mši v kostele, jak sedíte normálně mezi lidmi, ale klidně pak jdete s ostatními na pivo nebo čaj, jedete na výlet, v létě organizujete tábor pro děti… Co to jste za speciální druh karmelitek?

Ano, tradiční obraz je karmelitka, která žije v klauzuře, která je kontemplativní: modlí se, dělá nějakou manuální práci, která neruší její ticho a pozornost zaměřenou na Boha, žije celý život v jedné komunitě a v jednom domě, vnější vztahy se omezují na to nejnutnější. Pak jsou tu karmelitky jako my, které jsou skutečně kontemplativní, takže osobní vztah s Bohem a modlitba jsou pro nás také středem našeho života, ale naše řehole nevyžaduje, abychom zůstávaly v klauzuře, protože jsme také aktivní a naše práce, naše aktivity nám umožňují se setkávat s mnoha lidmi. Naším přáním je, aby v tom, co děláme, ať už je to cokoli, byl pro každého přítomen tento osobní vztah s Bohem, a my pak chceme rozšiřovat „bratrství“, vztahy, které mezi námi existují, a které z nás dělají velkou rodinu.

Jak starý je váš řeholní institut a co stálo na jeho počátku?

Naše řeholní rodina se zrodila v roce 1874, kdy naše zakladatelka, blahoslavená Teresa Maria della Croce z Florencie, odešla spolu se dvěma kamarádkami žít sama do malého domku na břehu řeky Bisenzio. S těmito dvěma kamarádkami začala život v modlitbě, chudobě a službě chudým. Chtěla život především kontemplativní, ale jednoho dne jí žena z vesnice, než zemřela, svěřila své dvě holčičky. Z toho B. Teresa Maria pochopila, že ji Pán nevolá pouze k životu kontemplace, ale také ke službě maličkým a nejchudším. Kontemplativní rozměr zůstává ústředním: adorace, která začala ve Florencii v roce 1902, každou hodinu ve dne a v noci, trvá dodnes. Ale od počátku byl přítomen i aktivní rozměr: matka založila mnoho domovů v Itálii i v zahraničí, se školami nebo sirotčinci, které reagovaly na potřeby tehdejší společnosti.

Dnes se váš institut se věnuje konkrétně jakým aktivitám?

I když jsme malá řeholní rodina, máme několik komunit po celém světě: v Itálii, v Izraeli, v Libanonu, v Egyptě, v Brazílii a v Praze v České republice. Každá komunita je stejná, pokud jde o náš duchovní základ: modlitba, vztah přátelství s Tím, o němž víme, že jsme jím milováni. Ale každá komunita je jiná, pokud jde o práci nebo aktivity, protože se dáváme do služby potřebám místa, kde jsme. Takže v některých případech můžeme mít školu nebo sirotčinec nebo pracovat ve farnosti. Tady v Praze učíme na univerzitě a v mateřské a základní škole, pořádáme duchovní cvičení v Kolíně, kde je možné se učit o kontemplativní modlitbě, nebo organizujeme společná čtení, kde je možné se dozvědět něco o karmelitánské spiritualitě, a také pořádáme kulturní večery nebo prosté večery u teplého čaje a něčeho dobrého k jídlu, abychom se navzájem poznali, vyjadřovali své myšlenky a navázali přátelství.

V Luké na Moravě také organizujeme aktivity pro děti a letní tábor. O Bohu výslovně nemluvíme, protože tyto děti často pocházejí z nevěřících rodin a my to respektujeme. Snažíme se však prostřednictvím aktivit a her vyjádřit hodnoty přátelství, vzájemné pomoci, fascinace různými kulturami a zeměmi apod. A s rodinami ve vesnici se snažíme budovat přátelské vztahy a důvěru. S animátory, kteří nám jezdí pomáhat, společně žijeme, sdílíme modlitbu, pracujeme, připravujeme jídlo nebo chodíme na krásné společné procházky do přírody.

Vzhledem k tomu, že na procházky a k táboráku chodíte v hábitech, není třeba mluvení, aby člověk věděl, kam svým životem směřujete, a mohl se přidat, kdyby chtěl. 🙂 Jak se dostaly sestry z Florencie do Čech? 

Otcové karmelitáni z kostela Dítěte Ježíše nás do Prahy pozvali před pětadvaceti let.  Zpočátku jsme s nimi spolupracovaly v kostele Jezulátka v Praze. Naše první dvě sestry, sestra Taddea a sestra Raffaella, neuměly ani slovo česky. Začaly se tedy učit jazyk a snažily se poznat zdejší realitu, pochopit, čím bychom mohly být pro život zdejších lidí nejvíce užitečné. Toto rozlišování nebylo snadné. Pomalu se však rodila velmi cenná spolupráce s akademickou farností u Salvátora, který je pro nás rodinou, a tedy i s kolínským klášterem. Pak nás také povolal farář do Luké, abychom ve vesnici pomáhaly s nabídkami pro děti, rodiny, ale i pro seniory.

Kdysi dávno jsme seděly se sestrami a povídaly si – tři italské sestry, jedna z Čech a asi devět českých kamarádek. Ukázalo se, že italské sestry jsou všechny z křesťanských rodin, zatímco z Čech jsme byly křesťansky vychovány jen dvě. Tvoji rodiče jsou také věřící? 

Naše prostředí v Itálii je katolické, ale nemusí to být nutně tak, že všichni skutečně věří a jsou praktikujícími katolíky, nebo mnozí mohou říkat, že věří v Boha, ale ne v církev, a jsou naštvaní na církev jako instituci. Takže moji rodiče, kteří vyrůstali v katolickém prostředí, chtěli, abych chodila do náboženství a do základní školy vedené řeholními sestrami, ale nejsou praktikujícími katolíky. I já, která jsem v dětství chodila do náboženství a katolické školy, jsem to v deseti letech všechno opustila a místo hodin náboženství jsem ve škole absolvovala tzv. alternativní hodinu. V Itálii se vyučuje náboženství ve škole a náboženství ve farnosti. Obojí jsem v určitém okamžiku opustila. K víře jsem se pak přiblížila až během studií na univerzitě, kdy jsem v sobě cítila hluboké hledání smyslu života. Moji rodiče jsou zatím naopak víře daleko. Moje máma je však pro spiritualitu velmi citlivá.

Čím jsi chtěla být, když jsi byla malá? Vyvíjelo se to nějak?

Chtěla jsem být spisovatelkou. I teď mám psaní stále velmi ráda, ale spíše jako zábavu; je to také něco, co mi pomáhá v duchovním životě. Například mi pomáhá psát si každý den deník, kde pozoruji Boží působení ve svém životě a to, co se ve mně děje, myšlenky a pocity. V dětství jsem měla velmi ráda i cizí jazyky a jiné kultury, možná proto, že můj táta pracovně cestoval po celém světě a vyprávěl mi o všech zemích, které navštívil. Nyní učím italštinu cizince a láska k jazykům a jiným kulturám ve mně zůstala.

Kdy ses rozhodla, že vstoupíš ke karmelitkám?

Během studií jsem se vrátila k víře a objevila jsem tři věci, které pro mě byly tehdy nové a které jsem nechtěla opustit, protože jsem viděla, že mě činí šťastnou: modlitbu, život ve společenství a službu. To byla moje jistota. Šlo o to pochopit, jak tyto tři věci žít. Komunitní život a službu jsem prožívala s ostatními vysokoškoláky v Benátkách. Byli jsme kamarádi, kteří se v určitém okamžiku rozhodli, že si pořídí byt a budou žít společně, když spojí peníze, které si vydělají prací. Sdíleli jsme touhu po „jiném“ životě: chodili jsme na nádraží k bezdomovcům a brali je k sobě, snažili jsme se být nablízku lidem ze slabších vrstev společnosti, včetně postižených a starých lidí, ale bez náboženského základu, jen z motivace sociální solidarity, z touhy budovat jiný svět. Tato zkušenost však v určitém okamžiku skončila. 

Měla jsem přítele, ale cítila jsem se „stísněná“, jako bych byla povolána milovat jiným způsobem. Tak jsem zkusila řeholní život. Bylo mi dvacet sedm let, když jsem vstoupila do kláštera. Byl to trochu skok víry, protože jsem neznala řeholní život, věděla jsem jen, že chci žít v modlitbě, ve společenství a konat dobro. I když to zpočátku nebylo snadné, cítila jsem, že jsem na správném místě, protože jsem měla modlitbu, společenství, službu a protože to byl můj způsob jak milovat, a to „rozšířeným“ způsobem, v „rozšířené“ rodině, která se potenciálně mohla rozšířit na všechny lidi, které potkám, a na všechny lidi, za které se modlím.

Co na to říkali rodiče? Máš sourozence, kteří by jim nahradili, že ses nevdala a nevodíš k nim vnoučata na víkendy?

Mám o deset let staršího bratra, ale ten není věřící a nemá rodinu. Moje rodina proto nikdy nemohla pochopit tuto volbu. Moji rodiče také litují, že nemají vnoučata.

Jak jsi prožívala „aklimatizaci v klášteře“? Říkáš, že to snadné nebylo.

Zpočátku to bylo těžké, protože život v komunitě, stejně jako rodinný život, tedy blízké osobní vztahy, o nás vypovídají vše: světla i stíny. A tento kontakt se sebou samým byl zpočátku bolestný. Ale vždycky jsem měla ty, kteří mi pomáhali, a tato cesta, lidská i duchovní, mi pomáhala růst a i teď mi pomáhá růst a léčit určité rány. A je to tedy i velká radost.

Co je pro tebe pořád náročné a co ti naopak při životě v klášteře přináší radost a sílu?

Teď už v sobě nemám otázku: Je tohle opravdu moje cesta, nebo je to jiná cesta? Tu má člověk vždycky na začátku, protože si stále ověřuje své povolání. Nyní se ptám: Jak mohu naplno žít toto povolání, tento život? Musím si tedy stále dávat pozor, abych si udržovala živé hledání, touhu. Nepřestat růst na své lidské a duchovní cestě. To je náročné, ale také největší radost.

Jak dlouho jsi byla v komunitě v Itálii, než tě sestry poslaly do Čech? Byl to pro tebe šok?

Deset let. Ale pro mě byla cesta do Prahy jako splněný sen, protože jsem chtěla žít v jiné zemi a česká realita mě uchvátila. Takže jsem dorazila s velkým nadšením. První rok bylo náročné žít v cizí zemi, zejména kvůli osamělosti, protože jsem kromě své malé komunity ještě nikoho neznala. Ale zároveň jsem cítila nadšení, touhu poznat nový jazyk, krásnou krajinu, novou formu spirituality, novou kulturu a nové lidi a přátele.

Pamatuju si, že díky svému studiu jsi za pár týdnů rozuměla česky a docela obstojně jsi i mluvila. V tom jsi měla oproti jiným italským sestrám velkou výhodu. Co ještě ti usnadnilo se v Praze zabydlet?

Příjezd do Prahy pro mě znamenal příjezd do velmi intelektuálně a kulturně povzbuzujícího a fascinujícího prostředí. Navíc jsem se zamilovala do přírody. Zde jsem znovu objevila vztah k přírodě, který možná mnozí z nás v italské kultuře, v italské mentalitě poněkud ztratili. Česká realita mi také dala nový vztah k tichu a samotě na cestě k Bohu. V Itálii je totiž mnohem větší důraz na bratrský život, na bytí spolu. Oba aspekty existují ve obou kulturách, ale existují různé akcenty. V Čechách jsem měla dar mnoha hlubokých a významných vztahů, to byla velká podpora a radost.

Čemu všemu jste se sestrami věnovaly? Co z toho tě nejvíc bavilo, přišlo ti nejvíc smysluplné?

Určitě velká péče o duchovní, modlitební a lidskou cestu v rámci akademické farnosti u Nejsvětějšího Salvátora a v Kolíně a s bezpočtem přátel: s Jiřím z buddhistického kláštera, s Elvou Frouzem z komunity v Holostřevech a dalšími přáteli.

Na kterou příhodu ze svého pobytu v Čechách nejraději vzpomínáš?

Je mnoho momentek z mého života v Praze, na které ráda vzpomínám: večery v hospodě s katechumeny, procházky v Luké nebo Kolíně, sběr ovoce nebo bylinek, rozjímání nad krásou barev, krajiny, vůní. Vaření hrnců marmelády, louskání ořechů, práce s levandulí na kurzech v Kolíně nebo skládání čistého, voňavého povlečení,… mnoho tváří blízkých. 

V Čechách kdysi běžela reklama se sloganem „Nevaž se, odvaž se“, která se stala symbolem moderního přístupu k životu. Sama jsi dost mladá, ale máš třeba z vyprávění jiných pocit, že je dnes těžší si ve společnosti obhájit, když se člověk rozhodne pro zasvěcený život?

Necítím potřebu obhajovat řeholní život, ale určitě cítím potřebu plně prožívat jeho krásu.

Chápu, že ho nepotřebuješ obhajovat, ale minimálně z literatury mám pocit, že kdysi rodina považovala za čest, když se nějaký její člen rozhodl pro kněžství nebo vstup do kláštera. Ptám se na to, jestli současnou situaci vnímáš jako obtížnou, protože i u mnoha svých katolických přátel se setkávám s určitým nepochopením, s tím, že tento způsob života považují za překonaný. Duchovní život je soukromou záležitostí a probíhá uvnitř, a někteří lidé nevnímají potřebu, aby se – ani u jiných lidí – projevoval životem v komunitě se vším, co k tomu patří. Nestane se ti, že potkáš bývalou spolužačku a ta se zeptá „Ještě sis to nerozmyslela?“ To přeci musí být náročné.

Lidé často vědí o zasvěceném životě málo nebo vůbec nic. Buď si ho idealizují a idealizují si i nás řeholníky, protože si myslí, že máme něco víc, nebo jím pohrdají a myslí si, že je to volba těch, kteří nemají odvahu žít skutečný život s odpovědností za práci, rodinu atd. Chtěla bych říci: Přijďte a uvidíte, zkuste to. Tento život nelze chápat jinak než z víry, z osobního vztahu s Kristem. A není cizí nebo vzdálený „normálnímu“ životu, prostě každá z nás hledá to, co jí konkrétně nejvíce pomáhá vážit si vztahu s Pánem, růst na duchovní cestě, dávat se v lásce druhým. Zasvěcený život se také mění, zvláště nyní, kdy prožívá dobu „nízkých čísel“, a mění se, aby lépe sloužil dnešní době. Proto je stále trochu nový a nelze ho zafixovat do určitých stereotypů. Jediné, co je pevně dané, je ústřední vztah ke Kristu. Pravidla a formy života se mění s dobou a historickým a kulturním kontextem.

A opačný pohled: Dnes se musí lidé, kteří se rozhodli celý život dát do služby Bohu, smířit s tím, že lidé, kteří je navštěvují a přátelí se s nimi, velmi často ani nepředstírají, že žijí podle některých konkrétních křesťanských pravidel. Vyberou si ta, která jim dávají smysl, ale těmi ostatními se nestresují. Jak těžké je si to v sobě srovnat, že někdo, koho mám rád, nepřikládá důležitost věcem, kterým ji já přikládám? Najít hranici v tom, kdy druhým radit a napomínat je, a kde jim dát důvěru?

Nevím, jak na tuto otázku odpovědět, protože pro mě nejde o to „žít podle nějakých konkrétních křesťanských pravidel“, na tom mi až tak nezáleží, ale určitě každému přeji, aby se mohl setkat s Pánem. Ten životní zlom, který toto setkání vyvolá, pak přijde sám od sebe. A v duchovním doprovázení je rad a napomenutí málo a jsou podstatná jen ta, která jsou nutná, aby bylo možné udělat ten malý krok vpřed. V italském prostředí cítím ve vztahu k sestrám mnohem více odmítavý nebo obranný postoj, jako by to už nebylo potřeba, jako by to bylo něco starého a přežitého, jako by sestry byly ty přísné, které vám vyčítají, co musíte a co nesmíte dělat, a hlavně se s nimi nesmí mluvit sprostě. Takže navázání vztahů důvěry trvá opravdu dlouho a často se mi zdá, že mnohem déle než v Čechách, kde je pravda, že mnozí jsou ateisté, ale je také pravda, že mnozí mají velkou touhu po Bohu a vidí v řeholnících někoho, jistě velmi exotického a zvláštního, kdo jim může otevřít nové obzory směrem k Božímu světu. Když existuje vztah důvěry a upřímná touha následovat Pána, pak životní rozhodnutí a případné změny životního stylu pomalu přicházejí.

K vnějšímu chování, a tedy k dodržování určitých životních rozhodnutí či hodnot, se dospívá skrze přerod a vnitřní cestu a myslím, že my řeholníci potřebujeme tuto cestu sjednocení s Bohem a návratu k sobě samým prožít, protože právě na této cestě jsme povoláni doprovázet druhé, i když se chování či životní styl může měnit více či méně pomalu, nebo se třeba nezmění vůbec.

Vzpomínám si, že když tu byly italské sestry nové, trochu to skřípalo. Bylo to opravdu ty přísné řeholnice, před kterými se nesmí mluvit sprostě. 🙂 Ale naštěstí brzy pochopily, že takhle se k české mládeži nepřiblíží, a za čas se s nimi dalo krásně upřímně smát. 

Přijde Ti život v klášteře těžší než život v rodině?

Ne, oba způsoby života jsou vlastně paralelní, navzájem si velmi podobné, a z tohoto důvodu jeden může podporovat ten druhý, jeden ten druhý potřebuje.

Ty jsi v Čechách studovala a pracovala, že?

Ano, stále studuji dálkově teologii a také jsem učila italštinu na teologické fakultě. Pak jsem učila jeden rok angličtinu na základní škole. Původně jsem neměla studovat teologii, bylo to jako dar, spojený i se studiem češtiny… jazykový kurz mi nestačil, chtěla jsem číst, mluvit, studovat… A studovat teologii znamená spojit jazyk s tím, co mám nejraději, s Božími věcmi.

Po věčných slibech jsi se vrátila do Itálie. Kde teď jsi a čemu se věnuješ?

Teď jsem ve Florencii. Spolu s ostatními sestrami zde nabízíme duchovní a modlitební setkání. Centrem tohoto domu je denní a noční adorace, a proto se mnoho události zaměřuje na adorační modlitbu, na tichou kontemplaci, na rozjímání o Tom, který je v našem životě stále přítomen, a na přímluvnou modlitbu, neboť v tomto malém kostele se modlíme za mnoho lidí a jejich životní situace.

Na jaře bys měla skládat státní zkoušku v Praze, že? Jak probíhá příprava takhle na dálku, když nemáš kontakt s učiteli?

Je to určitě těžší, ale já studuji velmi ráda, protože je to potrava pro mé myšlenky a pro můj duchovní život. Pak mám skvělé spolužáky, jejich přátelství je vzácné a hodně mi při studiu pomáhají. 

Chtěla by ses do Čech vrátit? 

Ano, bezpochyby. Cítím se tam doma, cítím, že tam patřím.

Fotografie pocházejí z archivu sestry Marty.

Alena Theodora Dvořáková / magazin.signaly.cz